Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 22. ledna 2018

Čtenářská výzva 2018

Začínám tématem 7.) kniha, podle níž byl natočen seriál
Pročítám doporučení a vybírám: Ken Follett - Pilíře země
 A tak se přede mnou odvíjí devětset stran plných úkladů, bojů, vznešených myšlenek a plánů, které se střetávají s lidskou touhou vlastnit, mít moc.... a občas se mi čtení prolíná s tím, co se děje teď a tady:

str. 132 - "Kdysi dávno si mnichové byli rovni úplně ve všem. V těch dávných dobách se k sobě chovali jako skuteční bratři. Převor byl jen první mezi sobě rovnými a všichni dohromady přísahali poslušnost svatému Benediktovi a jeho zásadám, a ne představitelům kláštera. Jenže jediné, co dnes z téhle dřevní doby zbylo, jsou volby převora a opata. Někteří mnichové se ani s touto svou mocí nedokážou vyrovnat. Chtěli by, aby jim někdo řekl, jak mají volit, nebo navrhují, že by se rozhodnutí mělo svěřit do rukou výboru složeného z klášterních funkcionářů. Jiní své výsady zneužívají a chovají se povýšeně, nebo žádají za svou podporu nějaké protislužby. Většina má prostě a jednoduše strach, že se nedokážou správně rozhodnout."


...a tak si říkám, že tohle nejsou smyšlené příběhy z dávné minulosti, to je naše DNA... a najednou jsem ráda, že náš současný politický boj se vede sice nenávistnými a lživými, ale přesto "jen" billboardy a já si myslím, že to nakonec nějak ustojíme - obě strany - ať už to dopadne, jak chce...

Nevěděla jsem, že ke knížce vznikla i desková hra:)


Katedrály mě fascinujou - tím, jak přesahujou lidský měřítko - fascinujou mě i v době mrakodrapů, vůbec si nedovedu představit ten pocit, co zažívali lidé 12. století a hlavně, jak vůbec došli k tomu nápadu, že něco takovýho postaví. A kdo byl ten první...???

Tohle je ta seriálová, vymyšlená - Kingsbridge

A ještě pár skutečných, o kterých se v knize mluví - Salisbury, Winchester





A až na to budu mít, tak určitě pojedu s touhle cestovkou:
protože tenhle pán o nich ví hodně.
Zatím si půjčím nějakou jeho knížku a projdu si ty v Čechách...a že jich je:)))

A ještě dovětek ke čtení - 200 stránek knihy se odehraje hned v prvním díle seriálu - je to pastva pro oči, ale nedozvíte se nic o pocitech, jaké to je, když padouch poprvé zabije, jak opojený je svou mocí nad smrtí, nebo jak zapálení katedrály začne malým ohýnkem - který jde ještě uhasit, místo toho jaksi jeho aktér mimovolně přikládá fascinovaný rychlostí a velikostí ohně - a pak už se nedá nic dělat - dozvíte se, jak přemýšlí otec právě narozeného dítěte, kterému při porodu zemřela matka, uděláte si obrázek o středověké společnosti - všichni spí pospolu v jedné hodovní síni - ustláno mají na čerstvé slámě - svoji ložnici má pouze pán hradu a jeho rodina - a tam přijímají veškeré návštěvy - politické, přátelské, oficiální - dozvíte se třeba, že nákres katedrály se dá udělat do sádrové destičky, že žít ve středověku "na hromádce" je hřích, za který žena může být potrestána upálením....s chutí si přehrávám všechny díly v angličtině, ale čtení je čtení:)))

úterý 9. ledna 2018

Čtenářská výzva aneb...

vracím se ke čtení knih:)...konečně se zase začítám - po třech letech, kdy jsem měla hlavu plnou angličtiny a čtení odborných textů....to je taková radost, nechat se unášet příběhem...

...dobrá pomůcka k přehledu o tom, co jste přečetli, čtete a chcete si přečíst

a taky letošní výzva:
Jdu na to:


Ale tohle mě mrzí - kdysi jsem natrefila na tenhle suprový vyhledávač - stačilo zadat knihu a aplikace vygenerovala spoustu podobných - byla to inspirace, co číst dál - teď, když jsem to chtěla znovu používat, nefunguje - nevíte někdo o něčem podobném?
https://www.facebook.com/search/str/vyhled%C3%A1va%C4%8D+knih+/keywords_search

neděle 30. srpna 2015

pátek 7. srpna 2015

Prázdninové čtení



Podivný případ se psem

Mark Haddon

Podivný případ se psemPsychologická detektivka, ve které zase tak moc o vyšetření zločinu nejde - čtivá, zajímavá tím, že je psaná z pohledu 15tiletého autisty Christophera. Není to poprvé, co čtu knihu, kde je vypravěčem kluk s poruchou autistického spektra ( nebo Asperger) - viz Příšerně nahlas a k nevíře blízko, trochu i kniha Ponorka












A tohle jsem objevila a váhám - vypadá to zajímavě - neviděl jste někdo divadelní zpracování?
http://www.divadlokalich.cz/foto/158-zde---fotogalerie-podivny-pripad-se-psem/

pondělí 8. června 2015

Pokoj

POKOJ - Emma Donoghue


Knížka, kterou se bojím dočíst...a která souvisí s tím, o čem přemýšlím.

Je o matce a pětiletém synovi. Hned od začátku je tam něco divně. Kluk zajímavě pojmenovává věci kolem sebe, dívá se na televizi,  ale něco není v pořádku. Zjistíš, že žije jen s Mami  v jednom  pokoji. Nejdřív jsem myslela, že je maminka "divná". Pak se tam objeví muž, "Čert" v očích malého chlapce, který přináší "nedělní dárky" - jídlo, knížku, bonbóny - vždy, když tam je, kluk spí ve skříni a nikdy ho nevidí...No a pak zjistíš, že maminka byla v 19ti letech unesená z ulice, že onen muž ji zneužívá - narodilo se jí dítě, které s ní žije 5? let v jednom pokoji bez vzduchu pouze s vikýřem, kde občas zahlédne "boží tvář". Dostanou se útěkem ven, chce se ti oddechnout si, že to vše dobře dopadlo, ale kniha pokračuje tím, jak chlapec, který nikdy nezažil nic jiného, nedokáže na svobodě žít - bolí ho boty na nohách, naráží do věcí, protože nemá vyvinuté prostorové vnímání, děsí ho zvuky a hlasitost, světlo, neumí chodit po schodech a nerozumí lidem, bojí se jich. Není mu jasné, jak se z Telky dostali ven a jak je to možné, že nejsou placatí...Knížku ještě nemám dočtenou, ale takový podtext, který možná autorka nezamýšlela, ale který tam cítím je, že děti, které jsou odmala přilepené na monitorech, budou mít asi v mozku úplně jiné spoje, než když si sáhneš na strom, vylezeš na něj...My, kteří máme zkušenost, pak tu obrazovkovou realitu vnímáme jinak, ale pokud ta živá zkušenost není, kdoví, co se utváří v mozku za "realitu". Musím zapracovat na tom, abych to přijímala tak, jak to je, a že je to třeba k něčemu dobré ( třeba jednou budou potřebovat žít ve virtuálním světě nebo nějakém skleníku, aby přežili a oni na to budou nastavení, my bychom to zřejmě nepřežili...kdoví).

Rozhodně nejsem zastáncem Nevýchovy:
http://www.rozhlas.cz/vysocina/tandem/_zprava/deti-s-volnou-vychovou-zazivaji-dva-nejhorsi-lidske-pocity-
nejistotu-a-bezmoc--1497075
http://www.rozhlas.cz/pardubice/radioporadna/_zprava/tolerantni-vychova-nici-detem-hodnoty-jsou-nezvladatelne-zle-a-niceho-si-nevazi--1464809
http://ona.idnes.cz/muzi-degeneruji-tvrdi-vehlasna-psycholozka-jirina-prekopova-puj-/spolecnost.aspx?c=A110726_135655_spolecnost_jup
Na Slovensku taky:
 Hovorí to majiteľ IT firmy a tiež iniciátor projektu, kde sa deti zoznamujú s technológiami -First Lego League. Michal Hrabovec, ročník 1971, otec 3 detí:
Ot.: Čo sa mení v najmladšej generácii?
M.H.: Pri deťoch napríklad celkovo vnímam, že sa stráca jemná motorika vplyvom toho, ako trávia voľný čas. A nik nevie, aké to môže mať dôsledky.
Ot.: Prečo to môže byť problém?
M.H.: Nechcem zachádzať do témy stavby ľudského tela, ale niektoré veci sú zrejmé. Napríklad to, že ide o veľmi prepojené oblasti. Jemná motorika je previazaná s mozgom a kreativitou, celé sa to vzájomne podporuje. Fungovanie človeka je integrálnejšie, ako sme tušili. Mladá generácia sa ochudobňuje o rôzne aspekty a nevieme, čo to môže spôsobiť do budúcnosti. To je podobné, ako previazanosť čítania na rozvoj osobnosti, čo je vytláčané sledovaním displeja. Keď čítate text, tak sa vám vytvára obraz, čo podporuje kreativitu, mozog pracuje. Keď vidíte obraz, nevytvára sa nič. Ak nebudeme vedieť tvoriť, tak nebude nič. Podobne veľmi úzko súvisí motorika tela, balans a pohyby s hudbou a matematikou. Že súvisí hudba s matematikou, to sme vedeli dávno. Že to má súvis s pohybom tela, to je pomerne nové zistenie. A to je tiež jedna z vecí, ktoré sa strácajú.
Ot.: Malé deti sú dnes technológiami obklopené od narodenia, dvojročné deti ovládajú tablety. Nebudú vďaka tomu otvorenejšie technologickým nápadom, technologicky kreatívnejšie?
M.H.: To určite neplatí. Nestimuluje ich to. Samozrejme, s veľkými súdmi treba byť opatrný, úlohu zohráva viacero faktorov, ale nedostatok pohybu je negatívny faktor. My v Lego lige pracujeme s talentovanými a hlavne s tými, čo chcú. Táto skupina sa od našej generácie odlišuje najmä tým že sa nepýtajú, ak nevedia. Proste si odpoveď nájdu. Ak sa pýtajú, tak len na komplikovanejšie otázky. Vedomosti majú okamžite k dispozícii, pýtajú sa už len na komplexnejšie veci, prečo niečo nemôže fungovať inak. Výrazne u detí cítiť aj skracovanie času, v ktorom sú ochotné čakať na efekt svojej práce. Dlhodobá práca na niečom ich odradzuje viac ako v minulosti. Buď chcú vidieť výsledky rýchlo, alebo do toho nejdú. Výhoda je, že možno budú vedieť rýchlejšie zavrhnúť nesprávnu, neplodnú cestu. Ale celkovo je to negatívum, hlavne vo vzťahoch. Zdá sa mi, že budú mať nižšiu toleranciu znášať dlhodobejšie problémy, napríklad choroby u členov rodín či iné komplikácie. Vzťahy sú dôležité aj v kooperácii či v biznise. Kvalitné vzťahy vznikajú často až po niekoľkých konfliktoch, keď sa tí ľudia začnú chápať, začnú si rozumieť, a potom môžu urobiť niečo užitočné. Ak s niekým skončíte vzťah po jednom nedorozumení, tak sa k tej plodnej fáze nedopracujete, či už v partnerskom vzťahu, alebo vo firme. To je veľké riziko. Nedostatok trpezlivosti môže byť aj problém vo výskumnej práci.

úterý 20. ledna 2015

Laskavé

čtení. Na první pohled oddychovka, skoro by se dalo říct čtení pro děti, tak lehce to plyne. Ale někde v další vrstvě probleskuje moudrost, laskavost, soucit, pokora, a to ze čtení dělá příjemnou chvíli, zastavení se, meditaci.





úterý 6. ledna 2015

To, co už dávno vím, je ...

že když budeme sami k sobě upřímní,  zjistíme, že se až tak moc nelišíme od svých rodičů, prarodičů, i když se proti nim vymezujeme, soudíme je, kritizujeme ....a když to připustíme a přijmeme, pak teprve můžeme přetrhat ty neviditelné, ale pevné spojovací nitky, které se vinou z generace na generaci.
I o tom jsou tyhle dvě knížky:
Victor je třicetiletý mladý muž. Pije, nemá pořádné zaměstnání, chce psát, ale bojí se. Protože je vnukem muže, co za literaturu dostal Nobelovu cenu. Protože je pravnukem člověka, co ztroskotal na pustém ostrově a po dvaceti letech o své robinsonádě sepsal úspěšnou knihu. A protože je synem, co ve svých 8 letech přišel o otce, který pravděpodobně zemřel někde daleko na severu při polární expedici. Jak se všemi těmi slavnými předky naložit? Jak se jim vyrovnat?
Nakonec je všechno trochu jinak, než se zdá a Victor zjišťuje, že má se svými předky ( a oni s ním) mnohem víc společného, než by se na první pohled zdálo.
Česká autorka a její debut v padesáti letech. Odvážné!
Přes ženskou linii tří generací nahlížíme na dějiny od první svět. války po současnost a proplétáme se spolu s hrdinkami mnohdy absurdními paradoxy životů obyčejných lidí.
2/3 knihy jsem zhltla jedním dechem, ale pak to začalo skřípat.
Třetí příběh má pro mě dost trhlin a podivně vykonstruovanou zápletku i závěr. Ale i tak klobouk dolů, když  se podaří prvotina takhle:)

pátek 27. června 2014

Černobílý svět

Když jsem začala knížku číst, myslela jsem, že jsem se ocitla někdy na začátku století - jenže ona jsou to léta 60.tá a v Mississippi je černá barva kůže velkým společenským problémem. "Negři" jsou považováni za méněcenné, hloupé, plné nebezpečných nemocí, takže všechny instituce - školy, nemocnice, knihovny - jsouzvlášť pro bílé, zvlášť pro černé. Čtení místy smutné, šokující, místy veselé - tak akorát pro dny odpočinku. Úžasné, že to jeden černoch dotáhl až na prezidenta:)
Podle knížky byl natočený film - trochu zkratkovitý, ne vše je úplně dořečeno jako v knize, ale i tak doporučuju - k oddychu i k zamyšlení. Jak často se historie opakuje - proč si člověk nad člověkem občas připadá lepší, nadřazený, chytřejší?



pátek 18. dubna 2014

Oddychovka do třetice


Vianne se vrací do městečka Lansquenet - právě ve chvíli, kdy v městečku vrcholí neshody mezi místními obyvateli a silnou muslimskou komunitou. Svým viděním světa se odlišuje, ale zároveň nachází paralely mezi sebou a "ženou v černém", která stejně jako ona přináší změny, které místní těžce přijímají.




úterý 1. dubna 2014

Nenechám si ujít

žádnou knihu Erlenda Loe - tentokrát:
Kurtovi přeskočilo
...proč? Vlezlo mu do hlavy, když darovaný diamant směnil za spoustu peněz. Chce se bavit, užívat si, mít vliv.
"Kurt se nechá vyfotografovat, jak sedí v ještěrce a směje se čerstvě vyčištěnými zuby. Na plakátu musí být také něco napsáno. Není snadné vymyslet, co přesně by to mělo být. Kurt by byl nejradši, kdyby na něm stálo:
Kurt je super,
Kurt je super,
Kurt - Kurt - Kurt,
Super - super - super,
Hej - hej - hej,
Ale Bud má pocit, že to není nejlepší nápad. Zamyslí se, pak zavolá několika odborníkům a nakonec na plakát napíšou:
Jeden svět,
jedna budoucnost
volte bezpečí, hlasujte pro Kurta"

Nejkrutější knížka

kterou jsem kdy četla - uf : Jerzy Kosinski - Nabarvené ptáče
 a jestliže pan Marhoul sežene 120 milionů, tak podle ní bude i film - no, nevím...
http://kultura.idnes.cz/marhoul-vyfoukl-slavne-nabarvene-ptace-hollywoodu-fxp-/filmvideo.aspx?c=A100527_200858_filmvideo_jaz
http://magazin.aktualne.cz/kultura/film/vaclav-marhoul-si-z-cannes-veze-cenu-za-nabarvene-ptace/r~i:article:780585/

Netušila jsem,že se mnou čtení knížky může tak zamávat. Opravdu kruté a brutální čtení, o to tíživější, že jde o autobiografii. A nejsem sama, vzhledem k tolika recenzím na Databázi:

http://www.databazeknih.cz/knihy/nabarvene-ptace-72629

Cítila jsem až fyzickou tíhu, přesto jsem dočetla.
Je o krutosti v obyčejných lidech, o pověrách, nenávisti k jinakosti, o strachu a zahánění pocitu viny za zrůdnosti ještě většími zrůdnostmi.
Autor knihy spáchal v roce 1991 sebevraždu - nedivím se.

čtvrtek 27. února 2014

Petra Soukupová

na předávání cen Literární soutěže KKK.Vary. Soutěž jsem před sedmi lety vymyslela, spojila se s kolegyněmi a jedna z nich dovymyslela bonus - každý rok přizveme jednoho patrona. Tím prvním byl Josef Formánek, pak David Zábranský, Petra Hůlová, Radek Malý, no a letos Petra Soukupová. V knihovně už nepracuju, ale na předávání cen chodím - poslechnout si vítěznou povídku, okouknout skutečné Spisovatele:)). Kdybych měla jedním slovem říct, co je spojuje, pak určitě skromnost. A pokora a taky jakási plachost a obestírá je tajemství a taky - jsou úžasně "sví". Toho si cením nejvíc a to mě baví sledovat.
Prý P.S. do Vánoc vyjde další kniha. To se těším.
A kdyby někdo z vás psal do šuplíku a chtěl se podělit - neváhejte, v říjnu 2014 bude vyhlášen další ročník Literární soutěže - ještě vám to připomenu:)))

středa 22. ledna 2014

Aby toho nebylo málo

šla jsem do kina na  "Zlodějku knih". Doporučuju nejdřív přečíst knihu - je výborná - a napsal ji mladý kluk, což nechápu:
Filmu jsem se trochu bála - aby se to křehké z knihy nevytratilo, ale byla jsem mile překvapená - výborná kamera, herecké výkony, střih - dlouho ve mně film doznívá...


Témata, která obcházíme

jsem v sobě otevřela v novém roce - smrt, umírání, nemoc, ztráta - kupodivu mě to neděsí, všechno dostává naopak hlubší smysl - každodenní maličkosti, úsměvy, procházka lesem, podařený oběd, čas s knihou...
A jakmile jsem to připustila, jakoby "náhodou" se setkávám s těmito tématy i v knížkách, které se ke mně dostaly:


Jostein Gaarder: To je otázka

Kniha, kde jsou jen ilustrace a otázky, nic víc. Ilustrace krásné, otázky naléhavé, odpovědi si musí najít každý sám...
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10315082629-kulturama/213411058150006/obsah/243959-kniha-to-je-otazka/






Ljudmila Ulická: Daniel Stein, přkladatel

Ruský román - vlastně ani ne román - mozaika vzpomínek, dopisů, deníkových záznamů mnoha vzájemně propletených postav. Základem se stal příběh konkrétního polského Žida, s nímž se autorka přímo setkala. Ten za války pracoval jako tlumočník na gestapu, pak se nechal pokřtít, po válce vstoupil do řeholního řádu, odcestoval do Izraele, aby zde působil jako katolický kněz. Víc nemá cenu prozrazovat, je to jen střípek knihy o 20. století, o neschopnosi lidí se tolerovat, domluvit - je jedno jestli uvnitř rodin nebo v rovině náboženství nebo politiky.





Michal Viewegh: Andělé všedního dne

je první kniha od Viewegha, kterou jsem kdy přečetla - několikrát jsem se pokoušela začíst do jiných, ale nešlo mi to - asi mi vadila moc velká nadsázka. Je to příběh jediného dne, na jehož konci se tři lidské osudy spojí v jeden. Viewegh sám o ní píše: ..."knížka o nás všech, jejichž čas je dávno vyměřen, ale přesto se chováme, jako bychom tu měli být věčně." ....uf, je to náhoda? Jako by předznamenal svůj vlastní osud
takže mi to nedalo  a když jsem dostala tip na tuhle knížku, přečetla jsem ji během dvou dnů:

Michal Viewegh: Můj život po životě

Recenze na ni nejsou moc příznivé.Jakási Klára Kubíčková (určitě je velmi mladá) napsala:
Takže na rovinu: je to ufňukané, zlomené, naštvané a často poraženecké psaní. Viewegh pláče, jeho mozek se změnil v bramborák, špenát, fašírku. Má problémy s pamětí, únavou, soustředěním, tloustne, trpí úzkostí.
První polovinu knihy leze čtenáři ukrutně na nervy. Když už najde sílu převléci se z pyžama, válí se po domě ve značkové teplákové soupravě a nimrá se v sobě. "Negativní myšlenky se ve mně drží jako kalná voda, která nemá kudy odtéct. Vím, že bych se mohl cítit líp, kdybych pořád nehledal viníka toho, co se stalo, viníka, který neexistuje," konstatuje.

Já s ní moc nesouhlasím, mně to připadá pravdivé, hodně otevřené a riskantní - jít se svou bolavou duší vstříc čtenářům a literárnímu byznysu. Doufám, že M.V. kniha opravdu posloužila jako terapie - přála bych mu to - protože kdo ví, jak by obstál v takové nelehké zkoušce  každý z nás - možná daleko hůř - jenže to bychom mohli poznat v momentě, kdy bychom ve stejné situaci byli, nikdy dřív. 


neděle 26. května 2013

Muž sevřených rtů a křečovitého úsměvu

to je pro mě exprezident Václav Klaus. Probírám se knihami z jedné pozůstalosti a narazila jsem na knížku:
Jana Klusáková a Václav Klaus rozmlouvají NADORAZ o osmi letech ve svobodném státě. Tak jsem se do knížky "pustila", ani nevím proč. Chtěla jsem si na Václava Klause opravit názor? Najít na něm pro sebe něco pozitivního? Něco, co mi celá léta unikalo? Rozhovor probíhal během roku 1997 až do "Sarajevského atentátu"
Hned na první straně jsem ho mezi řádky uslyšela. V jedné větě odpovídá a přidává svou typickou vsuvku: to či ono. Legrační je, kolik dalších politiků si osvojilo tohle jeho rčení - ve všech pádech - s tím či oním, těmi či oněmi, toho či onoho...
Pár ukázek k zamyšlení...nebo pobavení?
 Několik vlastních slov o vlastních hodnotách - zdravé sebevědomí nebo narcismus, se kterým staví své schopnosti nad schopnosti všech "normálních" lidí? Génius? Nadčlověk? Rozhodně neopomene svou dokonalost porovnat s nedokonalostí někoho jiného:

 že by ?
 samozřejmě, že škola, kterou studoval musela být  z těch nejprestižnějších
 po Sarajevském atentátu - co bude pan expremier dělat? Určitě něco, co není pro normální lidi:) Rád o sobě mluví ve 3. osobě...
 a ještě na závěr o své nevraživosti k Miloši Zemanovi...no, už to překonal, dokáže s manželi Zemanovými strávit společný oběd a lehce konverzovat...jaký osobnostní posun!

 Četla jsem knihu rozhovorů optikou toho, že to, co nám vadí a kritizujeme u druhých, je jen naše zrcadlo - něco, co ukrýváme hluboko v sobě a přebíjíme to, aby to nikdo neobjevil.  Klaus často své protivníky označuje za elitáře ( Zemana, Havla), za levičáky, za hlupáky, za málo pracovité, neopomene předložit všechny své úspěchy a  čestné doktoráty, rád uvádí jména známých osobností, se kterými se zná. Co to o něm vypovídá?
A mně už jenom schází se pod stejnou optikou zamyslet nad sebou a zjistit, proč mně zase tak vadí on.