pátek 4. srpna 2017

Pouť - den 23

3.7. Úryvky z deníku

... Vstávám dost pozdě - až v půl sedmý :) - před sedmou jsem na cestě - a jakmile opouštím albergue, přesně v tom momentě jde kolem Agapios - a já, protože takové momenty  nepovažuju za náhodu, přemýšlím, "co mi to má říct"... A. je můj opak, velmi organizovaný, rád plánuje, předem si zjišťuje informace, jak je který albergue oblíbený a proč ( je to nějaká aplikace v mobilu). Ochutnává poutnická menu a hodnotí je, zajímá se o lidi a jejich názory na camino. Co máme podobné je, že akceptujeme jakýkoliv způsob poutě - Robert např. neuznává poutníky, co přejedou kus autobusem, byť by to byl jen městský autobus z okraje do centra města. Neuznává, když si někdo nechává posílat batoh taxíkem do cíle etapy. Nelíbí se mu komerčnost camina - že jezdí skupiny, co je autobus doveze někam na trasu, ujdou kousek z etapy a autobus je zase odveze do nějakého ubytování. Agapios naopak vidí v převozu batohů možnost i pro lidi, co by si jinak na pouť netroufli. Když jsme viděli jednoho mladíka nastupovat do taxi na cestě, poznamenal, že má asi nějaký problém a že je dobře, že si může takhle pomoct. Já to cítím podobně, nevnímám cestu jako super sportovní výkon. Je to daleko víc, než jen ujít skoro 800 km. Sue s bratrem některé etapy jdou, některé přejíždějí, ale naštěvují spoustu památek - kláštery, kostely, galerie, zajímají se o historii poutě. Někdo jde na cestu, aby změnil svůj život. Potkala jsem hodně mladých i starších lidí, kteří ukončili práci a chtějí začít dělat něco jiného a cesta jim pomáhá v tom přemýšlení. Někdy vidím jít pouť partnery, sestry, bratry, kamarády, celé rodiny a pak je to určitě o jejich vztazích, přátelství, možná i o tajemství. Když ujde matka s dcerou třeba jen 200 nebo jen 100 km, je to pro mě víc, než ujít sama 800. Potkala jsem poutníky, pro které má cesta opravdu náboženský význam - a byli staří - a šli velice pomalu a vypadali šťastně. A mezi turisty, co spí v hotelech a jdou jen "po kouskách", byly před několika lety seniorky z našeho města - a byl to pro ně zážitek, bylo jim mezi 60 a 80ti. A viděla jsem taky pár sportovců, co prohlašovali, za kolik dnů budou v cíli, kolik km dělají denně- a pak jsem jednoho viděla nemocného...
... Agapios jde rychle, i když je dnešní etapa prudké stoupání na Cebreiro. Já za ním supím, ale taky se hodně zastavuju, protože se nemůžu vynadívat na okolní kopce - jsme v Galicii:)))
... Nahoře sedí Agapios a Robert, dávám si s nimi snídani, ale pak zůstávám nahoře přes hodinu - vůbec se mi nechce do údolí. Je tu krásně. Přichází i Korejci Kim Dong a Ju Sung - už se známe. Ju Sung přišel na této cestě na to, že chce být především dobrým otcem. Má dívku, ale nikdy předtím tolik nemyslel na rodinu jako tady. Je mu 26.
... Když se konečně rozhodnu k sestupu, mám na výběr dvě trasy, vybírám okamžitě tu delší, lesem, nechce se mi hned po silnici. Jdu dlouho sama až do baru na kopci. Mám velkou žízeň - nejdřív zkouším, jestli mají jahodové Calyppo (mají!), kdyby ne, dávám si pravidelně nealkoholický pivo.
Sedím a... přicházejí....Jean Paul a René:))) Vycházíme společně, oni nasadí rychlé tempo, ale vyhovuje mi. Vysvětluji Jean Paulovi, že francouzsky sice neumím, ale určitě znám nějaký písničky - třeba ty od Edith Piaf - a on začne zpívat - nááááádherně tuhle https://www.youtube.com/watch?v=IxJQ8VKc4k4 a já mu přizvukuju (francouzsky:) a řveme na louky a lesy. Pak zpíváme ještě další dva známé šansony, říkám, ať mě naučí nějakou dětskou písničku, zpívá ukolébavku, ale nejde nám to do kroku, tak přejdeme na rychlejší repertoár. Já mu zpívám Škoda lásky, on vyluzuje rytmické melodie jako doprovod a mezihry, ptám se, jestli hraje na nějaký hudební nástroj a on že na trubku v kapele:))) Chlapi mají plán a toho se drží, takže se jdou ubytovat do jednoho albergue při cestě a já pokračuju sama dál - pořád z kopce, je zase horko a nohy bolí, procházím pidivesničkou, kde je pár domků, jeden albergue a jeden bar vedle, rozhodnu se zůstat. A v baru si dávám výborné lasagne, právě když dochází jeden z dvojice Korejců - dělím se s ním o večeři. Vypadá hodně urvaně. Ušli jsme 26 km.
Agapios a Esther - Španělka, která jde se svými dvěma dcerami - ty už jsou ale někde daleko vepředu a většinou mastí karty:)





Rozumím už i španělsky - tento místní muž se mě ptá, jestli jsem na cestě sama a proč...a pak se to samé ptá Esther:)














Náhoda nebo mi tu někdo nechává vzkaz?:)))






Pořád je dobrý dívat se pod nohy... 
To v dálce je vápencový lom, odkud prý poutníci nosili kameny na stavbu katedrály v Santiagu





Z předminulého dne - fotky od Agapia:)




1 komentář: