... Roberta jsem slyšela vstávat kolem páté - vždycky se v albergue pozná, kdo cestu teprve začíná a kdo je na cestě delší dobu - podle ranního vstávání. Těm ostříleným stačí 10 - 15 minut v naprosté tichosti, ti noví se chystají dlouho a hlasitě.
... Vyšla jsem sama a potmě, ale Robert mě dohonil v kopci za městem poměrně rychle. Chvíli jsme si povídali a pak jsem ho požádala, ať jde napřed - šel, ale pořád se ohlížel, lelkoval, měla jsem ho na dohled....ztratila jsem svou samotu:( Tak jsem se usadila v prvním baru při cestě, že mu dám náskok - nezafungovalo to - čekal na mě v jiném... Zajímavé, jak mě ztráta samoty vykolejila. Takže na místě, kde se cesta dělila na dvě - jednu delší, s velkým převýšením a odměnou za to - krásnými výhledy a druhou kratší, ale "nudnou" cestou po silnici podél řeky - jsem si vybrala tu, kterou si Robert určitě nevybere - jak podlé:((( ale nemůžu si pomoct.
... Na cestě stojí velký pes, přímo proti mě. Nejdřív se zastavím, ale pak jdu klidně dál. Pes mě očichává a přidává se ke mně, odbíhá, vrací se, já mu nemám co nabídnout, asi po 500 m mě opouští.
... Jdu podél řeky a zpívám si... když si dávám v jednom baru oběd, přichází Agapios - nevšiml si odbočky a omylem si vybral tuhle cestu. A básní o tom, jak klidná a krásná je. Obědváme spolu, vypráví mi, jak by si chtěl camino přenést do života, jak by se chtěl stát lepším člověkem ( kdo by nechtěl..). Myslím, že Camino do normálního života přenést nejde - ale dá se z něj do života načerpat spousta energie. Hodně lidí se na camino vrací - pro tu atmosféru, pro to "jiné", co normálně nezažíváme.
... Ptal se mě na psa, prý mu chtěl pokousat nohu a vrčel na něho. Mluvil o stejném psovi, kterého jsem potkala já. Ptala jsem se, jestli se bál, že to psi vycítí...říkal, že ne:). Tak mu možná jen nevoněl:)
... Pokračujeme dál každý sám, Agapios má plán, kde bude spát, já jako obvykle ne. Jen si přeji nebýt v albergue u silnice. Je horko, cesta je dnes jen po tvrdém povrchu, musím se jít schovat do baru na pivo, mám strašnou žízeň.
... Konečně cesta odbočuje od silnice pryč, mám v nohách 30 km a potřebuji najít albergue. Nacházím jeden hned na začátku další vesnice. Líbí se mi tam. Je půl šestý, zatím jsem v albergue jen já a Italka, kterou jsem už několikrát zahlédla, ale nepovídaly jsme si spolu. představily jsme se, ale neumí anglicky, já italsky, moc jsme si toho neřekly. V albergue vedle jsou ubytovaní známí dva Korejci. Do večera se náš albergue zaplní.
... Je dusno a horko, špatně se usíná....ale hezky spí:)
 |
| Nádherné ráno mezi vinicemi |
 |
| ten pes... |
 |
| levandulová :) |
 |
| kus starýho plotu, co vypadá jak sousoší poutníků |
 |
| Můj skvělý oběd:) 5 euro |
 |
| Tělo je neuvěřitelný - po pár dnech jen dozvuky potíží, co se zdály být překážkou v cestě |
Žádné komentáře:
Okomentovat