... Pia s Ali mluví o tom, že dnes půjdou jen 20 km a mě čeká těžké rozhodování - zůstat s nimi nebo jít dál sama? S holkama si rozumím, ale...je to moje cesta? Mám se přizpůsobit? Mně se teď jde dobře, ony si potřebují odpočinout - ale co až naberou dech? Budu mít dost sil já? A tak se rozhoduji pokračovat v cestě. A nevím, jestli se s holkama ještě potkám... Ale i to patří k cestě.
... Po 30ti km v odpoledním vedru se chci ubytovat ve Vianě - malebném městečku na kopci. Hospitaliera mě upozorňuje, že vedle v kostele bude koncert od 22 do 5ti do rána, říkám, že mi to nevadí. Vejdu do modrého pokoje s modrými palandami a modrými matracemi na nich - hned je zkouším - a vržou. Jsou zavřený okenice, je tu ponuro, přepadá mě tíseň. Na jedné posteli má někdo spacák a bágl. Jdu do sprchy, ať ze sebe smyju ten pocit, ale nepomáhá to. Vedle začíná zkouška na koncert. Myslela jsem, že to bude nějaká klasika, ale bubny a síla dunění mě vyvedou rychle z omylu.
Volám kamarádce - trochu mi to pomáhá.
Do pokoje přichází podivný týpek - dredy, asi tak v mým věku, ptá se, jestli jsem mu nevzala klíč od jeho skříňky - pocit tíhy narůstá. Do pokoje přichází majitel báglu na vedlejší posteli - mladý vysokánský kluk. Nic neříká. Rychle se rozhoduji z albergue odejít - nevím kam, nevím, co budu dělat, ale cítím, že tady nechci být... a koukám, že mladík se taky balí. Jenže další město Logroňo je odtud 10 km. Ptám se na autobus - nejede. Zahrávám si s myšlenkou stopu, ale nejsem na to dost odvážná. A tak si vyměním boty a jdu v sandálích - dalších 10 km. Naprosto vyčerpaná docházím do albergue v centru města - ale mají plno. Ptám se, kde je další albergue a oni říkají, že je vše obsazené - hostely, hotely, všechno. Je totiž víkend a asi i nějaký svátek, všude se něco děje, připravují se podia. Co teď? Rychle přemýšlím. Je už večer a já to musím nějak vyřešit. Ptám se, jestli jede autobus do dalšího městečka na caminu - říkají že ano a že tam ubytování určitě seženu. Vrátit se můžu ranním autobusem. Tak jo, asi po 15ti minutách nacházím správnou autobusovou zastávku a jedu. Přejíždím asi 15 km průmyslové zóny do Navarrete. Brzy nachází albergue a ubytovávám se. Ještě vyběhnu koupit si pár kousků ovoce a albergue se zavírá.
... Je to teprve týden, co jsem odjela z domova.
... Rozhodla jsem se opustit kamarádky. Od té chvíle jako by všechno bylo proti mě. Moje jistota, že ve městě, který má nejmíň 20 000 obyvatel, přece seženu ubytování, byla otřesena. V takových chvílích je těžký věřit si. Vystoupila jsem ze zdánlivě komfortní zóny a jsem opět sama, mezi cizími tvářemi. Začnu si povídat s Brooke z Californie. Cestuje se třemi kluky - dva jsou synové a jejich kamarád. Kluci tak od 15ti do 17ti - statečná:)))...a najednou si uvědomím důležitou věc - když něco opustíte, otevře se prostor pro něco nového, nová setkání, nové situace. Usínám těžce, protože je dusno a horko a nohy bolí ukrutně někde uvnitř, ale s pocitem, že všechno se děje tak, jak má...
Ušla jsem 40 km
Co bude zítra nevím...
 |
| chřestové pole |
 |
| Dál jdu sama... |
 |
| Nechci tu zůstat |
Žádné komentáře:
Okomentovat