13.6. Úryvky z deníku
... Ráno vycházím mezi posledními, asi v 7 h. Jde se mi dobře - krásnou krajinou plnou bezinkový vůně.
... V Zubiri se s několika poutníky setkávám u fontány, jenže všichni mluví jen španělsky a francouzsky. Představujeme se vzájemně s Jeanem Paulem - mým známým Francouzem z minulé noci a pak si jdeme si každý po svých...
... V Larrasoaňa je několik albergue, ale je brzy odpoledne, chce se mi jít dál a uvědomuju si, že si nějak podvědomě vybírám pro spaní jiná než tradiční místa. Hospitaliero (něco jako vedoucí ubytovny:) mi volá do Zurianu, tam je jen 6 postelí a jsou obsazené, rozhoduju se pro Zabaldicu, tam to ale nikdo nebere. Když dojdu, vím proč, zrovna tento den mají zavřeno. A já se cítím vyčerpaná, cítím paty i nějaký puchýře, je vedro přes 30°, což špatně snáším i u moře, natož při chůzi nahoru a dolu rozpálenou krajinou s minimem stínu. Piju litry vody, ale cítím, že jsem to přepískla. Ležím na lavičce, nohy aspoň chvíli nahoře a přemýšlím, kde načepuju vodu - žádný bar, žádný obchod, malá kamenná vesnička, žádný lidi...Když se jeden člověk náhodou objevuje na protější zahradě, neváhám a požádám ho o vodu pro sebe i pro jednoho staršího cyklistu, co se u mě vyčerpaný zastavil, měl stejný cíl a stejně jako já teď neví, co dál... Mluví jen Francouzsky - Jean Joel. Mrknu do přehledu albergue, který jsme dostali v Saint Jean Pied de Port a je mi jasný, že musím ujít ještě asi 5 km. Volám do Trinidad de Arre a zamlouvám nocleh pro sebe i svého nového kamaráda.
... Došla jsem, jenže když sundám pohory, zjišťuju, že mý nohy jsou pěkně zrasovaný - propichuju několik puchýřů na prstech a nechávám z nich trčet nit, aby co nejdřív vyschly, ale to nejhorší je, že nemůžu došlápnout na paty - puchýře tam ještě nejsou, ale otlaky jsou hodně citlivý na jakýkoliv dotyk. Ušla jsem 33 km a v duchu si nadávám, že jak jsem stará, tak jsem pitomá - takhle se odrovnat hned na začátku...
... Potkávám Piu, mladou Švédku, co ušla ještě o 6 km víc než já, pamatuju si, jak mě na cestě svižným krokem předběhla a já jsem si pomyslela, jak namakaně vypadá. Jenže s nohama je na tom ještě hůř než já.
... A taky potkávám tři sestry z Texasu - veselý, hlučný, vysmátý... připadá mi úžasný, že se na cestu vydají sestry. A napadlo to tu nejstarší, jejíž věk odhaduju skoro na sedmdesát.
... Mám místo na palandě nahoře, vrže při každým pohybu. Navíc je dusno a horko a na celý pokojík jedno malý okýnko, který je teď ještě zavřený kvůli hmyzu. Sice je tenhle malý pokojíček se čtyřmi palandami jen pro ženy, ale dvě chrápou:))) Nevadí mi to, mám špunty v uších a chápu to...vyčerpání dělá svý.
 |
| Tak jo, ukážu i tu nepřitažlivou tvář... jsem vyčerpaná vedrem... a za brejlema je to ještě horší - nepublikovatelný |
 |
| Tady si myslím, že mám před sebou poslední tři km, ale bylo jich nakonec 7 nebo 8 |
 |
| Koukám vzhůru a přemýšlím, co dál |
 |
| Jedno vím jistě - musím pokračovat |
 |
| V každý kašně po cestě máčím kšiltovku a šátek a chladím se, co to dá |
 |
| Za mostem konečně postel! |
 |
| Tři sestry z Texasu |
Žádné komentáře:
Okomentovat