... Vycházím, když svítá, ale nejde se mi dobře, cítím každý krok až v hlavě. Trochu mi pomáhá muzika, ale uleví se mi až po 6ti km na kafíčkový pauze. Potkávám už po několikáté Lisu - jde ze Ženevy, mluví jen francouzsky a jde sama a spí venku v hamace. Myslím na Češku z Karlových Varů, co je na cestě taky sama, už dva měsíce a spí většinou venku. Vyšla z domova a teď je někde ve Švýcarsku.
... A pak to přichází - úsek 17 km - úplně rovná cesta bez vody, bez občerstvení, vedro kolem 30°- nuda, nuda, nuda - zjišťuju, že se raději hrabu do kopců nahoru a pak zase dolů, rovina mě nebaví a špatně se v ní orientuju. Nemám v ní vůbec odhad na vzdálenost - myslím, že už jsme skoro na konci a zjišťuju podle jedný cedule, že jsme teprve v půlce - pak konečně uvidíme věž kostela, ale trvá ještě hodinu, než dojdeme.
... Dnes pouze 22, ale hodně těžkých kilometrů. Do cíle jsem došla plná bolesti a vyčerpaná, takže jsem moc ráda, že je teprve jedna hodina a spousta času na relax. A albergue je jen za 5 euro - a na zahradě bazén!!! - a v baru sedí...Sue a její bratr - objímám se s nimi a není co řešit, zůstávám:)
... Se Sue si povídáme a je to pro mě úžasně inspirativní.
 |
| Lisa |
Žádné komentáře:
Okomentovat