... 13. den - pátek - a já vstala špatnou nohou. Vyspala jsem se báječně, ale jak jsem tak popadla bágl a boty a v ponožkách potmě spěchala se schodů - šlápla jsem do prázdna a praštila s sebou o zem. Takový znamení já nepřehlížím, tak jsem si sedla a trochu to rozdýchala. Není kam spěchat, ale je třeba se dívat, kam šlapu - jeden špatný krok a celá cesta může skončit... vnímám to jako lehké upozornění...
... Potkávám Melanie - tipuju jí na 36, ale je jí o 10 let víc - vysoká štíhlá fyzioterapeutka. Chvíli si povídáme, ale její dva kroky jsou moje tři, moc nám to spolu nejde do rytmu - nechávám ji jít a pokračuji sama - podél umělého kanálu. Přes cestu každou chvíli běží myš, slyším žáby, ptáky, pro vnímání těhle chvil jsem ráda sama.
... První kafe až ve Frómistě - i když je tu asi pět barů pohromadě, zamířím do jednoho, kde "náhodou" opět potkávám Floriana - a přidává se k nám Mel a pak i Eriko.
... Když si sundám boty a ponožky, vidím, že ranní zakopnutí nebylo jen do holeně, jak jsem si původně myslela, ale mám naražený, trochu nateklý a tmavě červený prst. Florian vyndavá desinfekci a hned mě odborně ošetřuje - dobrý načasování:)
... Dál pokračujeme s Eriko spolu, povídáme si o společné lásce - dětských knížkách - zjistíme, že děláme stejnou věc - z každé výplaty si kupujeme jednu. Ze stejného důvodu, že za pár let už nemusí být na pultech:))) Známe spoustu stejných knih, o některých si vyprávíme a ujdeme spolu dalších 10 km podél silnice a v horku, ani nevíme jak. Ještě nikdy mi kilometry takhle neubíhaly pod nohama. Eriko je učitelka MŠ, má jen 2 týdny prázdnin za celý rok, a to ještě v určenou dobu. Tak s prací na čas skončila, nejdřív dělala někde ve Skotsku dobrovolnickou práci, pak byla aupair v Irsku a pak se vydala na cestu z francouzského Le Puy. Má za sebou už přes 1000 km. Na cestách je víc než rok a do jara ještě bude - a rozhoduje se, jestli zpět do školky nebo změnit práci a styl života.
... Dovídám se, že naše labradorka doma je nemocná, byla apatická a nechtěla žrát, ale snad to bude dobrý. Kocourek už se ale neobjevil:(
... A pak mi volá dcera - má o mě strach - byla u své dvorní kartářky a ta prý mluvila jen o mně - že ta cesta je úplně špatně, proč jdu sama, jak to, že mě manžel pustil, od čeho utíkám... že sice o život nejde, ale mám si dávat pozor na svoje zdraví, na věci... a já cítím, že tohle je zkouška - jak dokážu věřit sama sobě - a chvíli jsem klidná a chvíli propadám strachu, a tak to ve mně zápasí, až zavolám své kamarádce. Ta mě vždycky podrží. Jenže tentokrát i ona říká, že si nakládám víc, než unesu, že mám přejet 200 km a chodit jen 15 km denně, že si mám odpovědět, co si chci dokázat... A pak volám domů - svému muži - a brečím - že jsem asi divná, že jsem to možná s tou cestou přehnala, že jsem mohla sedět doma a těšit se s vnučkou... A on na to, že jeho taky spousta lidí nechápe, že si o něm myslí taky kdeco a že je to jedno, že možná právě proto jsme spolu. A kdyby se něco stalo, autem bude do 24 hodin u mě. Ať na sebe dávám pozor a nebojím se ....... a já cítím takový příliv energie jako už dlouho ne a jsem klidná a vrací se víra, že každý den je nový začátek a že zítra bude líp. A pak volá znovu stejná kamarádka a tentokrát mi řekne něco, co mě posílí a já si uvědomuju, jak energeticky silné je, když vás někdo opravdu a upřímně podporuje.
... A pak sama sobě kladu otázky - proč jsem na Cestě - a odpovídám si - a vím, že důvod není jeden, je to celý komplex různých důvodů, který se spojily do touhy jít. A teď tu jsem a půjdu, dokud to půjde... dnes 28 km
 |
| Vycházím čím dál víc a víc za tmy... |
 |
 |
| Spousta zákeřných kamenů na cestě - musím koukat, kam šlapu... |
 |
| Bude kafeeeeee:) |
 |
| Melanie přede mnou |
 |
| Frómista |
Žádné komentáře:
Okomentovat