Pouť - den 28

8.7. Úryvky z deníku

... A je to tady! Dnes dojdu do Santiaga - konec mojí letošní pouti!
... Nespěcháme - je pod mrakem, jdeme s Piou společně pomalu, přesto už po půl dvanáctý míjíme ceduli Santiago. Do centra města je to ještě asi 2 km hlučnou hlavní ulicí ... povznesená nálada se trochu vytrácí... a pak ... přicházíme na náměstí - katedrála je pod lešením, na náměstí plno hluku, zrovna tu demontujou nějaké podium - a ten pocit...nic, naprosto nic - žádná euforie, štěstí, bezbřehá radost - prostě nic - stejně jako při první cestě.
... Když pak pozoruju další poutníky, co přicházejí, mají to podobně. Je to zvláštní. Opravdu radovat se jsem viděla jen jednoho jediného člověka na minulé pouti. Většinou lidé stojí, zírají na katedrálu, pak si sednou, lehnou, rozhlížejí, co se v každém odehrává, to nevím... Jako by ta cesta byla silnější a důležitější než cíl. Jediný, co si uvědomuju je, že jsem unavená, hodně unavená - možná i tělo tuší, že zítra už nikam nejde - Pia je nemocná, jde si do hotelu lehnout do postele. Já jdu najít svůj singl pokojíček v albergue Seminario Menor - je krásný - protože jsem v něm sama!!!!! Byl za 17 euro a budu tady dvě noci.
... Navečer se na náměstí potkáváme společně s Cathy a Cathy, přichází Pia a povídáme, užíváme si to až do pozdních nočních hodin - obě Cathy jedou další den na výlet na Finisterru, asi už se neuvidíme.
... Jdu ztichlýma uličkama a zase se mi vybavuje představa, jak tudy procházely tisíce a tisíce poutníku od středověku a začínám to cítit - to, že jsem součástí něčeho - malá, nicotná, ale konečně šťastná:) Zvládla jsem to a cítím, že můj pocit štěstí není navenek, ale dovnitř, tichá, klidná radost, naprostý mír.

Zítra už žádných 30 km!!!