... Dnes nejdříve scházím do údolí - do městečka Tricastela - a pak se rozhoduju pro kratší či delší variantu (přes klášter Samos). Rozhoduju se rychle pro kratší. Vede po asfaltce, ale lesem, nahoru dolů, jde se mnou hodně poutníků, celé skupiny dětí, možná sportovních oddílů, rodiny... pořád někoho doháním, předháním, pak si na chvíli sednu a oni zase dohánějí a předhánějí mě, pozoruju různé lidi a vlastně mě to dost ruší, vůbec nevnímám krajinu. Přidám tedy do kroku a říkám si "tak jo, dneska prostě jen půjdu...co nejrychleji, ...co nejdál..."
... Vidím americký pár, co se dal dohromady na caminu. Asi před týdnem jsem s nimi sdílela pokoj v albergue - dnes muž kulhá, jde vidět, že ho bolí každý krok, má jen malý batůžek, jeho slečna nese velký bágl a vypadá v pohodě, jde svižně. Přemýšlím, jestli jim vztah vydrží - bylo by zajímavé udělat průzkum, jak pokračují přátelství, vztahy započaté na cestě...
... Najednou vidím odbočku CASA ALQUIMISTO - asi 600 m od cesty - slibuje uměleckou výstavu. A asi proto, že dnes mi opravdu chybí klid, vydám se tam. Přicházím ke kamennému domu, zvou mě dovnitř, dávám si nejdříve kávu s několika lidmi, co právě snídají. Žije tu starý pán - umělec, co dělá obrazy tak, že roztlouká kameny na různě hrubé písky, a ty pak lepí na sklo nebo dřevěné desky a vytváří krásné mozaiky, do kterých ještě vkládá skla, kameny, atd... S ním tu žije syn - hubený dvoumetrový čahoun, který dělá nevímco a jeho dívka, blonďatá Finka. Loni prý šla camino, došla až sem, zamilovala se a zůstala, do Santiaga už pak nedošla. Neuměla španělsky, naučila se. Žije tu celý rok, jen přes zimu odjela na 3 měsíce do Finska. Ptám se jí, co tu dělá - říká, že skoro nic - vaří, pere, žije, užívá si život... S nimi tu momentálně bydlí Španěl, pomáhá trochu kolem domu, mluví s poutníky. V jejich domě je možné i přespat a zůstat tu den, dva, za dobrovolnou částku. Přemýšlím, jestli nezůstat. Je ale teprve dopoledne, nakonec s nimi ještě chvíli posedím, medituji sama v jejich speciální meditační místnosti a pak se vydávám znovu na cestu. Přitom cítím, že bych nejraději nikam nešla a něco jen tak tvořila. Na cestě už mi tvoření rukama chybí. Uvědomuji si taky něco, co se hlásí pravděpodobně z hlubokých vrstev mého nevědomí - jak touha někam putovat se mísí s touhou někde zakotvit... asi je to odvěký konflikt lidského druhu - najít si své místo k životu. Potkávám i poutníky, kteří jsou na cestě rok, dva - putují od jednoho camina k druhému, jdou v protisměru - jsou šlachovití, osmahlí, jakoby pokrytí prachem cest. Několik jsem jich míjela, ale s nikým jsem nemluvila, takže nic nevím o jejich motivaci, důvodu, cíli... povídali mi o nich ostatní.
... Je vedro a já začínám litovat, že jsem nezůstala v kamenném domě. Chci se ubytovat v jednom albergue u cesty, vidím, že má zahradu a aspoň malý bazén na trávníku - ale hospitaliera mi říká, že mají obsazeno, že tam přijede skupina studentů. Na jejím krku visí přívěšek, který jsem zahlídla za 20 eur v kamenném domě - dřevo, do kterého je vsazen křišťál - ptám se paní, jestli byla v Alchymistickém domě, směje se a říká, že ano:)
... Putuji dal do města Sarría - jeho stará část je vlastně jedna ulice ve svahu, míjím několik nabídek na ubytování. Přesto chci jít dál, jako obvykle mě ve městě nic neláká.
... Když vylezu konečně na kopec nad městem, cesta zase prudce klesá - už jsem si zvykla...
... Na cestě vidím někoho sedět a když se přiblížím, vidím, že je to J.P. Sedám si vedle něj a povídáme si, ptám se, kde dnes spal a on začíná povídat o alchymistické vile a o lidech v ní. Prý tam spal zadarmo, jedl s nimi večer pizzu, připadal si tam zvláštně, jako by prý ti lidé nebyli z našeho světa - "too alternative".
... Přicházím do vesničky Barbadelo - je tu restaurace, albergue za 10 euro, bazén. Zůstávám, je pořád vedro, ušla jsem dnes 28 km. V albergue vidím několik známých tváří - Italku a mé kamarády Korejce. Jím s nimi, Korejci potkávají dva další Korejce - a hodují s nimi až do půlnoci. Proto mě překvapí, když mě vzbudí lomoz, kouknu na hodinky, je půl čtvrtý a jeden z Korejců vyráží na cestu!
 |
| Přicházím k restauraci, kde obědvají Korejci, právě ve chvíli, kdy si o mě povídali |
Žádné komentáře:
Okomentovat