Jenže včera jsem "ztratila" svůj mobil. Ten pocit, když jsem to zjistila, bych klasifikovala jako nepříjemný pocit kolem žaludku, který znám z mnoha jiných, daleko horších životních situací. Co to sakra je? Já mám snad úzkost???? Proč? Že přijdu o spoustu přátel, jejichž kontakty mám uložený a najednou na ně nebudu mít spojení? Že na některý úplně zapomenu? Že mi někdo zavolá a já budu nedostupná....co si asi pomyslí? Jak budu ve spojení se svými rodiči - to za nimi každý týden pojedu místo našich hovorů éterem? Jak si domluvím veterináře? zubaře? pracovní schůzku? přátelskou schůzku? jak budu vědět kolik je hodin? kdy mi to kam jede? jak se dostat z bodu A do bodu B v neznámém městě? Budu si muset pořídit hned nový? Nejlépe hned zítra?
A najednou to přišlo - to uvědomění: JSEM NA MOBILU ZÁVISLÁ - chci ho mít pořád u sebe, ráno když vstávám, večer ho kontroluju a před spaním ho pěkně ukládám na parapet, případně do nabíječky, celý den mám o něm přehled, dávám ho do kabelky, když někam jdu a vyndavám ho ihned, když přijdu. Posílám obrázky, dostávám obrázky, učím se s ním angličtinu... a teď ten divný pocit, když ho nemám.
TAKHLE MOC MĚ NĚCO OVLÁDÁ? To snad ne! S tím prozřením docela klidně uléhám a říkám si, že řešit to budu až ráno... a když ráno volá kamarádka mému muži, že mobil jsem nechala u nich doma (100 km od našeho města) a přemýšlí, jak mi ho co nejrychleji dopravit, už docela vědomě říkám, že se nic neděje, že to má čas. Že nemusí hned letět na poštu, že nemusí spřádat plány, že se tím vůbec nemusí zabývat. A jestli se ke mně dostane za 3 dny, za týden, za 14 dní, je mi to jedno. Oddychla jsem si, že nemusím kupovat nový, ale už to s ním tak přehánět nebudu. Děkuju týhle situaci, že se stala, že mi ukázala něco, co bylo skrytý a že s tím můžu něco dělat.
... ilustrační foto chybí, neb není přístroj, který by jej vytvořil:)
Žádné komentáře:
Okomentovat