čtvrtek 27. července 2017

Pouť - den 17

27.6. Úryvky z deníku

 Tohle byl ten nejzvláštnější den na mojí pouti...

... Pronásledovaly mě "noční můry". Celou dobu se mi nic nezdálo, teda přesněji - nic jsem si ráno nepamatovala, ale dnes se budím se stísněným pocitem. Ve snu jsem se chystala někam na kole, měla jsem největší batoh a nemohla jsem přijít na to proč. Pak jsem padala ze skály a někdo mě zachraňoval...
... Melanie a Cathy ( Australanka) zůstávají v Leonu - Cathy tu má na další den zamluvený hotel za 40 euro, Melanie dokonce na dva dny za 70 euro za noc. Nechají si vyprat, budou mít svou vanu a odpočinou si:)
... Vypravuji se na cestu. Cathy mi něco ukazuje na mobilu. Až po chvíli pochopím, že jí psala její dcera, že na Caminu Norte, blízko Baamonde, se stal nějaký incident - jakýsi muž s pistolí ohrožoval poutnici v půl sedmé ráno. Chtěl, aby si lehla na zem, ona odhodila batoh a běžela pryč. Naštěstí se nic nestalo ( později se dovídáme, že to byla maratónská běžkyně, tak si věřila, že mu uteče a že on se netrefí). Jiná poutnice, co šla z albergue pět minut po ní, slyšela její křik, pak uviděla jak běží, zavolaly policii, ale jestli chytili toho muže, to nevím... trochu mě ochromí strach, když vyjdu z hostelu a ve městě je tma, pak se uklidním a pomalu vykročím. Jenže trochu bloudím v ulicích kolem katedrály. Ve městě je pro mě orientace podle mušlí vždycky složitější - takže se ocitnu kousek od místa, odkud jsem vyšla. ptám se zametače chodíku na camino a on ukazuje do úzké uličky. Jdu a nakonec vidím nějaké poutníky daleko přede mnou, tak přidám trochu do kroku a "chytám se."
... Přemýšlím, že bych si měla vybrat nějaký peníze, než vyjdu z města, protože v malých městečkách často bankomat vůbec není. Zkusím to u prvního a ten mi hlásí, že mi peníze nevydá. Myslím si, že jsem zvolila špatnou banku, tak najdu jiný a zase to zkouším - to samé. Do třetice všeho dobrého zkouším banku, u které jsem si z bankomatu vybírala  minule - zase bloknuto. Trochu panika, pak se rozhodnu volat na helpdesk... tam mi potvrdí, že mi kartu zablokovali, protože se jim zdála podezřelá platba z jakéhosi amerického e-shopu. Divila jsem se, že mi nevolali nebo neposlali SMS, a taky se mi ještě nikdy nestalo, že by se mi někdo naboural do účtu. Naštěstí mi dovolili s asistencí vybrat si peníze ( jenže jsem si musela vybrat víc, abych s nimi vystačila na celou cestu - z toho ale nejsem nadšená, nechce se mi mít u sebe větší hotovost). No ale nějak to dopadlo, ztratila jsem dost času, jdu za město, z poutníků nikde nikdo, několikrát vidím dvě značky - Camino Alternativo a Camino Santiago. Protože se v mém průvodci o žádných dvou cestách nemluví, vyberu "Santiago". Když dojdu do první vesnice a nic mi neříká její jméno, pak teprve zjišťuji, že jsem si vybrala špatnou cestu - tedy ona mě vede po caminu, ale podél hoooooodně frekventovaný silnice, plný kamionů - celých 25 km:(((((((((
... Nezbývá než jít - hluk silnice trochu mírním hudbou ve sluchátkách a najednou slyším zpívat Nohavicu písničku, kterou neznám: Kříž svůj neseme - pouť je dlouhá - dojdeme - když nám touha ukáže směr a cíl...
https://www.youtube.com/watch?v=vvwklVuX5FU
a cítím ji celým tělem, pouštím si ji znova a znova
... Bolí mě chodidla a palec, začínám si zase uvědomovat každý krok, zvedá se silný vítr a začíná být zima. Zase šok pro tělo z včerejších 33° na dnešních maxim. 20°.
... Při silnici je malý albergue - dávám si tu kafe, odpočívám a přemýšlím, jestli tu nezůstat. Jenže kolem jezdí tolik aut, že si říkám, že se ubytuju v prvním albergue, který nebude u silnice - takže jdu dalších asi 8 - 10 km. Konečně cesta uhýbá od silnice do městečka - už vidím věže kostela a pak najednou...........
dlouhý a hodně starý most a za ním Hospital de Orbigo! Je asi pět hodin odpoledne, nějaký Korejec mi nabízí, že mě vyfotí - a ještě mi říká, jak se mám postavit - a mění stanoviště, hledá nejlepší úhel - směju se  - a je to smích úlevný, protože vím, že za mostem zůstanu - je tam nejmíň pět albergue:)
... Dnes jsem ušla 33 bolestných km
... Když přejdu celý most, najednou vidím u restaurace Cathy ( jak to říct - Čínoameričanku?) - mává na mě, že je ubytovaná v albergue San Miguel - jdu tam...
... wow!!! slyším  tichý jazz, vidím na stěně obrazy, barvy jak u nás v čajovně - cihlová a tyrkysová - hospitaliero se usmívá, mluví klidně - všechno je tak uklidňující, krásný, milý - zůstávám:)
... Sprcha, prádlo, jdu se poohlídnout po něčem k večeři a v supermarketu mají HROZNOVÝ VÍNO!
Nepochodila jsem v Pamploně, v Nájeře, v Burgosu, v Leónu a tady konečně můžu uspokojit svoje chutě. A na ulici potkávám samé usměvavé babičky - a ony jsou menší než já, což je při mých 156 cm opravdu životní zážitek.
... Nemůžu chodit, opatrně našlapuju, ale došlápnutí je bolestivý, říkám si, že moje nohy by potřebovaly delší odpočinek. Stojím u stolu s tlustýma knihama o umění - otevřu tu o gotice - a otevře se mi stránka s Mistrem Theodorikem a Zmrtvýchvstání z Třeboňskýho oltáře - a já se v sekundě rozhodnu - nechci jít dál, chci tu zůstat. Jdu se zeptat, jestli je to možné. V katolických a municipal albergue totiž můžete strávit vždy jen jednu noc. Hospitaliero se usmívá, že můžu, že to určitě mý nohy potřebujou - tak si platím ještě jednu noc navíc - a je mi hezky - ráno nemusím vstávat.
... Do kostela se scházejí ti maličcí místní - jdu s nimi, jako bych sem patřila. A cítím hluboký vděk za tohle místo, pozoruju ten pocit a popsala bych ho jako dojetí spolu s tichou radostí. Díky, díky, díky.
... Hospitaliero nám poutníkům ošetřuje bolavý nohy - mně palec a desinfikuje moje puchýře na hranách chodidel.
... Tenhle den si musím pamatovat - jak se i den, kdy je "všechno špatně" může v jediném momentě změnit na úplný opak - stačí prostě jít dál...
León brzy ráno
Jdu tudy a ještě nevím, že je to špatně:)
:((


A ještě ke všemu ty černý vrány nade mnou...





Cathy










2 komentáře:

Alena V. řekl(a)...

To je veľmi pekná skúsenosť: keď je zle, nezastavovať sa, môže byť dobre, len treba ísť ďalej!
Ď:-)

Jana Burianová řekl(a)...

A taky to může být naopak - z krásného dne se jedním okamžikem může stát den depresiviní - jak se dočtete později někdy mezi 26 - 28 dnem... ale i tehdy je potřeba jít dál:)