Jsem chodec ... poutnice?

je mi skoro 54, jsem unavená z práce,  mám nadváhu, skoro žádnou fyzičku, mám první vnouče, před sebou 9 let do důchodu a potřebuju být nějakou dobu sama... a tak se rozhodnu pro Svatojakubskou cestu. Není to moje první, ale už je to 7 let, co jsem ušla s kamarádkou 600 km Camina Norte - ze Santanderu do Santiaga a pak ještě na Finisterru. A žiju z té cesty dodnes...

10.6. Úryvky z deníku:
... A je to tady, letím na camino. Přes Madrid do Pamplony. Pocity smíšený - respekt víc než nadšení. Do noci jsem hledala ubytování v Pamploně, kam se do centra dostanu kolem 22 h, abych postupně zjišťovala, že je vše obsazené. Snad to jistí Albergue Jesúe y Maria, kde je 114 míst. Už teď je cesta naprosto jiná než před lety. Jsem jen sama se sebou, nemám s kým probrat svoje obavy a "vypustit" je ven. Skoro nikdo z mých známých o cestě neví. A úplně mi stačí, že mě podporuje můj muž. Muž mýho života. Nechává mě jít si svojí vlastní cestou. Nakonec...stejně každý kráčíme svým životem sami, jakkoli velkou a milujuící rodinu máme kolem sebe.
... Spousta lidí, co mě zná, si myslí, že jsem odvážná, že nemám strach. Odvážná asi jsem, ale strach mám. A překvapilo mě, že o strachu mluví i R. Messner ve svý knížce Gobi - poušť ve mně. Takže to k cestování asi obecně patří - ta touha, zároveň obavy, jestli jsme nepřecenili svoje síly, jestli najdeme, co hledáme, jestli to má vůbec smysl. Pro mě je touha jít silnější, než být na místě.
... Jsem v Madridu. V informacích se dovídám, že žádný bus do centra z letiště nejede, jen taxi.
Ptám se taxikáře na cenu - 15 - 20 euro. Nechám si to až jako poslední možnost, na mě je to dost.
Stydím se někoho oslovit, ale nakonec se dám do hovoru s paní, co sedí na lavičce a drží dva pejsky. Mluví trochu anglicky, vysvětlí mi, že zastávka autobusu do centra je asi km od letiště a nabízí mi, že mě tam hodí, čeká na muže, který letí z Číny ze služební cesty. Čekání se prodlužuje, ptá se mě, kde budu spát, říkám jí svoji představu a ona, aniž by to se mnou probírala, volá do albergue a pak mi oznámí, že mi tam zamluvila postel - poslední!!! A já si uvědomím, že už jsem na Cestě. Protože tohle pro mě nejsou náhody, ale znamení...
A pak mě odvážejí až do centra. V albergue se na mě pán usmívá a opakuje, že mám štěstí, že je to poslední postel, že je úplně plno, protože je víkend.