Pouť - den 21

1.7. Úryvky z deníku

... Dnešní cesta vede z hor zase do údolí - prudké klesání. Potkávám Agapia z Řecka a jdeme několik kilometrů spolu. Je mu 70 ( sedmdesátiletými staříky se to na caminu jen hemží:) a v Řecku vodí turisty na Olymp a jiné hory. Tady je poprvé a zřejmě taky jeden z prvních Řeků. Chce camino v Řecku zpopularizovat. Pořád se usmívá, říká, že tak šťastný jako tady, už nebyl hodně dlouho. A plánuje, že další rok půjde znovu, tentokrát z Francie.
... Molinaseca je výstavní městečko, Agapios si tu dává snídani, já pokračuji dál - do Ponferrady. Zavolal mi kamarád Robert z minulého Camina (před sedmi lety) - je to Skot, taky sedmdesátník  znám ho dobře, protože už několikrát byl u mě a mojí kamarádky v Čechách. Žije sám, tak jsou cesty do Čech i jinam vzpruhou v jeho dost osamělém životě. V Leónu žije a pracuje jeho dcera, on jí jel zrovna navštívit a koupit jí auto, volá mi, že mě někde navštíví. Pak se ale rozhodne, že půjde camino z Ponferrady se mnou, kupuje si bágl, spacák a dnes se máme potkat - a já najednou cítím, že takovéhle plány mi kříží cesty - doslova ztrácím rytmus. Přesto čekám, ale první, co mu říkám je, že ano, dnes můžeme jít spolu a povídat si, zítra ale půjdeme každý svou cestou, svoje camino. Když se potkáme, dobře, když ne, není to špatně. Nerad, ale souhlasí. A tak jdeme v horku 15 km společně až do Cacabelos.
... Dnes mám v nohách 32 km, horko přes 30°
... Albergue se vine do půlkruhu kolem kostela, jsou to OSB deskami oddělené minipokojíčky pro dva. Jdeme s Robertem na večeři a potkáváme Agapia - kluci si mají co povídat a já platím a mizím, jsem unavená, došli jsme až kolem páté a celé odpoledne na plném slunci mi dneska dalo zabrat.

na cestě ještě tma 

ztrácím výšku

Když procházím těmito vvesničkami, mám živý pocit, že ještě pamatují středověký poutníky

Molinaseca, v dálce Pnferrada

v 8 ráno ještě nikde nikdo...

Křížek pro poutníka, co zemřel přímo na cestě - bylo mu něco přes 70

Templářský hrad v ponferradě

Robert ze Skotska 

Albergue kolem kostelních zdí

Pouť - den 20

30.6. Úryvky z deníku

2/3 cesty za mnou
... Ráno nám ještě za tmy ukazuje jedna Švýcarka, že v noci vyfotila švába - pokousal ji.
... S Eriko vstáváme přibližně ve stejnou dobu, ona ale každé ráno medituje, tak většinou vycházím dřív bez toho, že bychom se domlouvaly, kde ten den skončíme. Buď se potkáme, nebo ne. I to patří k cestě.
... Jdu celé dopoledne jen sama, nikdo přede mnou, nikdo na dohled za mnou. je to zajímavý, povídá se, jaký je Camino Francés "Václavák", ale já si na na nedostatek samoty stěžovat nemůžu. Chtěla jsem být hodně sama a plní se mi to. Možná, že někdo jiný bude cestu popisovat jako davovou záležitost, ale moje zkušenost to není.
... Asi po 10 km hledám místo, kde bych si dala kafe. Sedím uvnitř, protože venku začíná mrholit a najednou za oknem vidím.......Jeana Paula a Reného:) Povíme si asi tolik, co nám jeho 3 anglické a moje 3 francouzské věty dovolují a opět si jdeme po svých.
... Rozdíl mezi muži a ženami na cestě, který jsem vypozorovala - chlapi mají vždycky plán, ženy nikdy - a když ho náhodou mají, málokdy ho dodrží:)))
... Jdu lesem kolem plotu, co je vyzdoben dřevěnými kříži vpletenými do pletiva. Přidávám jeden svůj.
... Na obzoru jsou kopce - konečně - mám hory ráda a nevadí mi ani, že prší, je mlha a fičí silný protivítr - jsem ve Foncebadónu a minimálně hodinu trávím v baru, kam se postupně stahují všichni příchozí poutníci. Je to jediný bar, který je otevřený. Přichází i Eriko a 2 Korejci, jejichž jména neznám, jen vím, že včera spali ve stejném albergue.
... A zatímco doma - konec školního roku, návštěva, co přijíždí do Varů na festival, já šlapu až na vrchol, kde je Cruz de ferro - železný kříž, kde bych se ráda zbavila svých hříchů, protože tohle je prý to správné místo... tak snad...?
... O kousek dál potkávám divočáka.  Když se dá do mírného poklusu směrem po caminu, vydám se za ním, když se zastaví, stojím taky a čekám, co se bude dít. Najednou zmizí, čekám ještě chvíli, pak to kolem místa beru trochu obloukem a utíkám po cestě pryč.
... Další můj průvodce je olysalý velký pes. Prostě jde přede mnou, ohlíží se, pak si odběhne, zase přiběhne, jde se mnou velký kus cesty, pak se odpojí.
... Mlha se trochu trhá a já vidím do dálky samý krásný kopce, nemůžu se nabažit tím pohledem do všech stran - a pak najednou se objeví vesnička - vidím jen střechy - šedočerné, břidlicové, a to je El Acebo. Municipal albergue je zavřený, pokračuju dál až do hotelu, protože ač komfortní, stojí jen 10 euro jako většina albergues. A když přijdu ze sprchy, v mém pokoji je Eriko a dva Korejci:) Potkáváme i Agapia - šťastného Řeka - každému říká, jak je šťastný a já mu to věřím.
... Náročný počasí, ale hezký den, ušla jsem 33 km

obloha dramatická

Tohle je pro mě záhada - je to totiž krajina z jednoho mýho snu, takovýho, co se několikrát opakoval...?

divočák

jako ve Skotsku

El Acebo