V tichu
Česko - slovenský film o holocaustu. Co nového se k tomuhle tématu dá ještě říct? Tenhle film je tak nějak...jiný - výtvarný, hudební, nejsou zde žádné dialogy, jen "vnitřní hlas" hlavních postav. Bezstarostnost předválečné éry - jazz a swing a najednou střih - těžké tiskařské stroje chrlící vyhlášky o zákazech pro židy. Někteří té absurditě nevěří. Brzy tu absurditu poznají na vlastní kůži.
http://webmagazin.teraz.sk/hudba-a-film/v-tichu-film-holokaust-vojna/2190-clanok.html
Blind
film o získané slepotě. Vzpomněla jsem si na "Neviditelnou výstavu" z loňského roku v Praze. Film se dá vyprávět jen těžko - je to mozaika skutečnosti a představ hlavní hrdinky, vdané mladé ženy, která ztratila v dospělosti zrak. Sedí doma, bojí se ven, přemýšlí o svém manželství...
Naléhavé rytmy
přijela do Varů představit režisérka a herečka Fanny Ardants Franco Nerem. Ten už není tak charismatický jako před mnoha lety - celkem omšelý stařík, zato z Fanny září ženskost a dětská naivita v jednom, před projekcí opravdu srdečně, s úsměvem a trpělivostí podepisovala desítky fotek, pózovaly pro fotografy, usmívala se, rozpovídala se o svém filmu, prostě zářila.
Film samotný byl o vášni ženy k jedinému muži, kvůli kterému se vzdá své kariéry nadané violoncellistky.
V pozadí filmu jsou naznačeny další závislosti - na práci, hazardních hrách, na alkoholu, na úspěchu svých žáků...přesto mě film do hloubky tolik nezasáhl. Ale překvapilo mě, že Fanny Ardant je 65 let - neuvěřitelných!
Žena, která se umí smát, žena, ze které ženskost prýští přímo opojně.
Kmen
film, o kterém se hodně mluví. Když jsem ho shlédla, byla jsem šokovaná. Myslela jsem, že je to dokument. Celý je jen ve znakové řeči, bez hlasů, bez titulků, jen se zvuky - klapot nohou, bouchání dveří, rány pěstí...drsný film, ne každý vydržel až do konce. Jenže pak jsem se dozvěděla, že film byl natočený podle scénáře - jako metafora k tomu, co se děje na Ukrajině - mocní versus bezmocní, železná pravidla, která se nedají obejít, podplácení, šikana, prostituce...uf. Herci byli hodně mladí - neslyšící. Připadá mi, že pro ten film byli zneužití. Tak drsné scény, tak civilně zahrané, že se film zadřel až pod kůži. To asi režisér chtěl. Na mě to bylo moc a říkala jsem si proč. A plakát k filmu mi připadá hodně laciný - nahota, která zve do kina.
Film jsem shlédla hned první den festivalu, říkala jsem si - to to pěkně začíná...zůstal pro mě tím nejhorším.
Utiš vodu
japonsko - španělsko-francouzský film. Poetický, klidný, pro nás Evropany těžko pochopitelné skrývání emocí, které pak městnané vyplavou na povrch neadekvátní přehnanou reakcí. Málo se mluví, hodně se prožívá, málo se sdílí.
Žádné komentáře:
Okomentovat