Témata, která obcházíme

jsem v sobě otevřela v novém roce - smrt, umírání, nemoc, ztráta - kupodivu mě to neděsí, všechno dostává naopak hlubší smysl - každodenní maličkosti, úsměvy, procházka lesem, podařený oběd, čas s knihou...

A jakmile jsem to připustila, jakoby "náhodou" se setkávám s těmito tématy i v knížkách, které se ke mně dostaly:

Jostein Gaarder: To je otázka

Kniha, kde jsou jen ilustrace a otázky, nic víc. Ilustrace krásné, otázky naléhavé, odpovědi si musí najít každý sám...
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10315082629-kulturama/213411058150006/obsah/243959-kniha-to-je-otazka/

Ljudmila Ulická: Daniel Stein, přkladatel

Ruský román - vlastně ani ne román - mozaika vzpomínek, dopisů, deníkových záznamů mnoha vzájemně propletených postav. Základem se stal příběh konkrétního polského Žida, s nímž se autorka přímo setkala. Ten za války pracoval jako tlumočník na gestapu, pak se nechal pokřtít, po válce vstoupil do řeholního řádu, odcestoval do Izraele, aby zde působil jako katolický kněz. Víc nemá cenu prozrazovat, je to jen střípek knihy o 20. století, o neschopnosi lidí se tolerovat, domluvit - je jedno jestli uvnitř rodin nebo v rovině náboženství nebo politiky.

Michal Viewegh: Andělé všedního dne

je první kniha od Viewegha, kterou jsem kdy přečetla - několikrát jsem se pokoušela začíst do jiných, ale nešlo mi to - asi mi vadila moc velká nadsázka. Je to příběh jediného dne, na jehož konci se tři lidské osudy spojí v jeden. Viewegh sám o ní píše: ..."knížka o nás všech, jejichž čas je dávno vyměřen, ale přesto se chováme, jako bychom tu měli být věčně." ....uf, je to náhoda? Jako by předznamenal svůj vlastní osud

takže mi to nedalo  a když jsem dostala tip na tuhle knížku, přečetla jsem ji během dvou dnů:

Michal Viewegh: Můj život po životě

Recenze na ni nejsou moc příznivé.Jakási Klára Kubíčková (určitě je velmi mladá) napsala:

Takže na rovinu: je to ufňukané, zlomené, naštvané a často poraženecké psaní. Viewegh pláče, jeho mozek se změnil v bramborák, špenát, fašírku. Má problémy s pamětí, únavou, soustředěním, tloustne, trpí úzkostí.

První polovinu knihy leze čtenáři ukrutně na nervy. Když už najde sílu převléci se z pyžama, válí se po domě ve značkové teplákové soupravě a nimrá se v sobě. "Negativní myšlenky se ve mně drží jako kalná voda, která nemá kudy odtéct. Vím, že bych se mohl cítit líp, kdybych pořád nehledal viníka toho, co se stalo, viníka, který neexistuje," konstatuje.

Zdroj:http://kultura.idnes.cz/recenze-viewegh-muj-zivot-po-zivote-d71-/literatura.aspx?c=A131011_110703_literatura_ts

Já s ní moc nesouhlasím, mně to připadá pravdivé, hodně otevřené a riskantní - jít se svou bolavou duší vstříc čtenářům a literárnímu byznysu. Doufám, že M.V. kniha opravdu posloužila jako terapie - přála bych mu to - protože kdo ví, jak by obstál v takové nelehké zkoušce  každý z nás - možná daleko hůř - jenže to bychom mohli poznat v momentě, kdy bychom ve stejné situaci byli, nikdy dřív.