Já ne. Nenávidím ta mraveniště. Nikdy do nich nevstupuji a nikdy si tam nic nekupuji, protože můj psychický stav je už u turniketů rozvrácen a já mám chuť lehnout si na zem, kopat nohama a vzlykat: Všichni tady zemřeme! Přistupuji do jejich blízkosti jen z přinucení, když musím dělat doprovod své staré matce, která supermárkety naopak miluje, sbírá jejich letáky a vyhledává si v nich zlevněné zboží, pro které si pak rozechvěle natěšená jezdí (a má doma tři stojánky na papírové utěrky, protože to byla výhodná koupě, a barevnou štětku na hajzlík). Po jistých nepříjemných rozhovorech a jednom malém hysterickém oblouku uvolila se moje rodička, že budu muset vykonávat funkci doprovodného vozidla jen jednou do roka – na předvánočním nákupu.
Nemám automobil, takže výprava do obřího svatostánku spotřebního zboží je pro mě podnik na celé odpoledne.  Nastoupíme s máti na bezplatný autobus plný poskakujících natěšenců s taškami a jedeme po výpadovce, kolem lesa, nějakou malebnou vesničkou a přes most, až mezi poli s uválenými drny a špinavým staveništěm vykoukne obří plechová krabice olepená reklamami – obrovské parádní nákupní centrum! Je tak daleko od obytných míst, aby tam zákazníci pobyli alespoň dvě tři hodiny, když už se tam dokodrcali. Odlehlá poloha ve mně vzbuzuje lehkou tíseň - jak bych se dostala domů, kdyby náhle přestaly jezdit autobusy? Třináct kilometrů po krajnici rychlostní silnice s pajdavou matkou a obrovskou taškou zlevněné cibule a pěti rolemi vánočního papíru? Navíc jsou v mém městě všechny nákupní domy postavené v zátopové oblasti, takže z autobusu vystupuji celá zauzlovaná představou, že pluji v té obrovské plechovce s přílivovou vlnou směr Hamburk a cestou mě vemlouvavý hlas informuje o akční slevě na šnorchly.
Všechno je celé vánoční – svítící, blikající, vyhrávající. Na parkovišti jsou porůznu stánky s párkem v rohlíku, s grogem a svařákem, s grilovanými pochoutkami, s pizzou, kebabem a s cukrovou vatou. První vážný záchvat nevole absolvuji už před skleněnými dveřmi, co se samy před každým úslužně otvírají - na můj vkus je tu moc lidí. Nějaká dáma v santaklausovské čepici a s obrovskými gelovými nehty mi cpe přímo do obličeje ochutnávku vánočních sýrů. Hned u dveří je okénko s teplou sekanou nebo s langoši a kolem se jak včelky u česna houfují starší ženy obtížené taškami a malými děti a obtloustlí tatíci. Atraktivní ženy, opálení muži v kožených sakách a omladina se srocují o kousek dál u stánku s čínským či thajským jídlem a u pizzerie. V kavárně uvnitř sedí celé rodiny a futrují sendviče, zmrzlinu a dortíky. Jedí úplně všichni. Vypadá to jako nějaký rituál, jakési přijímání. Přemýšlím, co to znamená. Přemýšlím, proč se všichni cpou. Přemýšlím, jestli třeba nejsou kanibalové, co žijí v plechové jeskyni a pojídají ty, kteří sahali holýma rukama na pečivo, zdržovali ve frontě u lahůdek a neměli u kasy drobné.  
Má nevole se počíná měnit v paniku. Znervózňuje mě hluk - všichni ti lidé, i ti s plnou pusou, mluví nahlas, děti pokřikují na rodiče nebo ječí v kočárcích, mládež halasně telefonuje, lidé se domlouvají přes tři uličky, hraje tu reprodukovaná vánoční hudba, pokladny hlasitě pípají a kultivovaný hlas shůry předčítá výhodné nákupy. Zezadu do mě narazí nějaký capart naloženým košíkem a hlasitě se směje. Jeho matka, upnutá do módního kožíšku a celá opocená, mě zpraží pohledem, že překážím ve vratech. Panika se mění v nefalšovaný záchvat úzkosti, začínám se potit a chce se mi náhle strašně čůrat.
Mumlám směrem k mamince lacinou výmluvu a vystřelím čekat za roh na konec parkoviště. Sice tu nejsou lavičky, ale podaří se mi najít pěkný vysoký plot s podezdívkou, tak se o ni opřu zadkem a pozoruju partu bezdomovců, jak za prodejnou brakují kontejner se splácnutými kartony. Občas si přihnou z pivní lahve, ale nic nejedí, jsou tiší, nemečí koledy a hezky si pomáhají. Cítím, jak do mě nenápadně vstupuje vánoční nálada…