Jana Burianová: listopadu 2013

sobota 30. listopadu 2013

Obě dcery na cestách

jedna se vrátila z alpských sjezdovek

a druhá - ze Zanzibaru

takhle roste pepř

a tohle je hřebíček

nákup 100 tužek a 50 ti propisek snad pro všechny děti z vesnice

je pro mého muže - co si ťuká na čelo, když ho umluvím, že musíme zajet ( já neřídím) pro úžasné duté klacky, co rostou u vody - mám totiž bezva nápad pro tvoření s dětma na jeden vesnický jarmark - jede a pomáhá naložit plnou otep toho roští .......

pak řeže......

a já mu po dvou hodinách hraní si a zkoušení svého "bezva" nápadu, který nejde zrealizovat (láme se, štěpí se), oznámím, že je to všechno k ničemu

a on se nezlobí....

Toto je jeho projekt - tradiční krušnohorský betlém - pyramida - třípatrový, otáčivý, s pohonem....

V tomhle projektu nejde ani tak o písmenka jako spíš o to sestavit a s počítačem sladit frézu

další obrazový materiál chybí, tak jen stručně: ptačí budka, kytara pro malé děti se 4 mi strunami, pidi banjo, basa, kulatý konferenční stolek, cajon, kolíbky pro panenky....

...a teď si můžete tipnout - jaké že je jeho povolání ? :)

Od každého něco

- spojit dohromady - barvy, formáty, náměty - uf - malá ochutnávka toho, co jsme letos vytvořili se seniory a handicapovanými v 5 ti lekcích po dvou hodinách

V roce 2009 se poprvé uskutečnilo setkání seniorů a handicapovaných v Krajské knihovně v Karlových Varech v rámci projektu ARTETERAPIE. Od té doby probíhají díky grantu MK ČR ( letos navíc Konta Bariéry) podobná setkání každý rok na podzim v 5 ti dvouhodinových lekcích.

Velkou motivací bylo především nabourat mýtus, že někdo umí a někdo neumí kreslit nebo malovat. Umíme to všichni, jen si nevěříme, možná se trochu bojíme, co by tomu řekli druzí, možná jen nevíme jak. Překvapilo mě, jak lehce překonávají všichni účastníci strach ze samotného malování. Občas se sice ozývaly hlasy: „Mně se to nepovedlo, vy to máte hezčí…“ , doufám ale, že se mi podařilo vzbudit sebedůvěru a ocenění si vlastního výtvoru, protože není cílem malovat „jako někdo“, ale poznat, jak maluje každý sám za sebe, co je pro jeho tvoření typické, kam se lze posunout, co se sám o sobě dovídá.

Při tvorbě volím co nejširší škálu výtvarných technik, aby měl každý šanci poznat a osvojit si tu „svou“. Většina seniorů shodně tvrdila, že vodové barvy používali naposledy na základní škole, se suchými pastely, akvarelovými pastelkami nebo akrylovými barvami mnozí pracovali úplně poprvé.

Zajímavou zkušeností pro mě samotnou bylo propojení zdravých lidí s lidmi, kteří mají tzv. handicap ( tělesné, psychické nebo tělesné postižení). Ukazuje se, že při tvoření se hranice mezi zdravými a tzv. postiženými smazává. Naopak, výtvarný projev se stává spojnicí k porozumění a integraci, navíc je zdrojem radosti i odvahy, odkrývá to nesdělitelné o svém tvůrci.

Nejstarší účastnicí kurzu byla devadesátiletá paní, několik dalších přesáhlo dávno hranici 80 ti let. A to je i pro mě osobně obrovskou inspirací a zbořením dalšího mýtu, že na některé věci je v životě pozdě. Naopak, senioři mě přesvědčili, že - „Začít není nikdy pozdě“. Za to jim patří velký dík.