jsem zažila na výstavě Karla Malicha. A to nejsem příliš fanda na abstraktní umění. Tak dobrou a promyšlenou instalaci jsem ale dlouho neviděla. Člověk pak jenom nechodí od objektu k objektu, ale taky prožívá, klade si otázky, hledá souvislosti....nádhera.
Na výstavě se musíte nejdříve rozkoukat. Jste v šeru a nad vámi se pohupují nasvícené drátěné objekty - kresby převedené do prostoru. Jejich stíny se objevují v ploše koberce spolu s popiskami. Postupujete směrem k světelné části a cestou se stáváte svědky proměny zauzlovaných, složitých kompozic k jednodušším, minimalistickým, aby vás pak pohltila obrovská světelná plocha vymezená pouhou jednou bílou obručí. Tím se kruh uzavírá, ale paradoxně uzavřeně nepůsobí, protože když už jste téměř u něj, rozpíná se do stran a vše tajemné může začít od začátku. Můžete výstavu projít znovu a sledovat, jak se krajinné motivy zdvihají ze země křivek ke křivkám nebe a tomu, co nás přesahuje. Cítila jsem, jak se stávám lehčí i já, ne že bych na výstavě shodila pár kil navíc, ale povznášející pocit jsem zachytila a hýčkala si ho dlouhou chvíli.. Na balkóně pak karneval barev roztančil moje usebrání a já vím, že na výstavu musím znovu. Ještě, že je až do 8. května.
+ bonus
Žádné komentáře:
Okomentovat