Vypadá to na vánoční příspěvek, ale zdání klame. Rybí krev je název knihy Jiřího Hájíčka ( za Selské baroko dostal cenu Magnezia litera, tuším v roce 2006) a s Vánoci nemá nic společného. Bohužel jsem nepřišla ani na žádnou souvislost názvu s obsahem knihy - nějak mi to uniklo.
Hana žije ve vesnici na břehu Vltavy, která je na seznamu obcí, které musí ustoupit jaderné elektrárně. To vše se odehrává v 80.tých letech, v době, kdy jsem v Českých Budějovicích studovala a dění kolem elektrárny vnímala jaksi v pozadí. Jihočeši to stále "řešili" a mě to tenkrát zas tak moc nezajímalo. Já vyrůstala obklopená doly Sokolovské hnědouhelné pánve, Vřesová nám páchla občas do oken, na dosah černouhelné doly, říkala jsem si, co na tom ti Jihočeši pořád tak řeší, vždyť tam nemají skoro žádný průmysl - jak k tomu my přijdeme? No, samozřejmě to teď cítím jinak a po přečtení téhle knížky jsem procítila to, co na první pohled není zjevné. Jak silné může být sepětí lidí s půdou, historií, jak těžké je opustit místo, kde máte své kořeny. O tom já vyprávět moc nemůžu, protože my v Sudetech tohle cítění nemáme. Mí rodiče přišli po válce se svými rodiči, stejně jako rodiče mých vrstevníků do pohraničí za prací a za byty.
Příběh je to smutný a pravdivý, jde pod povrch událostí, které za sebou nechávají paseku. Napadlo vás někdy, jak se v zatopených místech řeší hřbitovy? Nijak, prostě tam zůstanou. Kniha je citlivou sondou do myšlení, cítění a chování lidí, kterých se taková událost týká. No, rozhodně mám teď o čem přemýšlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat