Vyplouvají

se svými tajnými přáními na šupinkách

Jsem pyšná

na svou sestru - mně v životě snad nenapsala dopis ( kromě informativních mailů), ale v Neviditelným psu jí otiskli fejeton - kdo by to byl do ní řekl:)))
http://neviditelnypes.lidovky.cz/fejeton-to-byla-jina-doba-089-/p_spolecnost.aspx?c=A150120_220253_p_spolecnost_wag

Inspirace

tady: http://pavlarichterova.blogspot.cz/search/label/V%C3%BDtvarka - obohacující, nevyčerpatelná, pořád překvapující - škoda, že na druhém konci republiky...
Trochu jsem  si nápad přizpůsobila a s úspěchem uplatnila na  první hodině v šesté třídě na základce, kde budu půl roku na záskoku...tak snad to půjde...i s deváťákama ( byli milí:(  :)))

Laskavé

čtení. Na první pohled oddychovka, skoro by se dalo říct čtení pro děti, tak lehce to plyne. Ale někde v další vrstvě probleskuje moudrost, laskavost, soucit, pokora, a to ze čtení dělá příjemnou chvíli, zastavení se, meditaci.

Do Prahy

na prahu nového roku - za kulturou! Nejen! V zimě, kdy není Praha přecpaná turisty - a ještě takhle v podvečer - na Kampě - to je galerie světel, barev a pocitů - já jsem z toho opravdicky dojatá, jak je to všechno krásný - na to nemá ani Warhol za 400 000 000 Kč, co se zrovna vystavuje v Muzeu Kampa.

Kupka opět potěšil, Zdeněk Burian překvapil ( a nenadchl) a od Jiřího Koláře jsem věděla, co čekat - a asi proto, že jsem loni tak zběsile ničila knihy a přetvářela je, u jeho muchláží, koláží, chiasmáží, roláží a dálších ...áží,  rotovaly mi v hlavě nové nápady. No a Švankmajer už jen tak rychle a nakvap před zavíračkou, což nevadilo neb jeho filmy mám raději než vystavené exponáty.

Na konci výletu trochu zklamání z odvolaného představení Divadla Kašpar, no ale co se dá dělat - je to jaké to je a nevíme, proč se to děje. I tak výlet stál za to♥

Ohlédnutí

zpět - na vernisáž výstavy "Proměny knihy"

To, co už dávno vím, je ...

že když budeme sami k sobě upřímní,  zjistíme, že se až tak moc nelišíme od svých rodičů, prarodičů, i když se proti nim vymezujeme, soudíme je, kritizujeme ....a když to připustíme a přijmeme, pak teprve můžeme přetrhat ty neviditelné, ale pevné spojovací nitky, které se vinou z generace na generaci.
I o tom jsou tyhle dvě knížky:

Victor je třicetiletý mladý muž. Pije, nemá pořádné zaměstnání, chce psát, ale bojí se. Protože je vnukem muže, co za literaturu dostal Nobelovu cenu. Protože je pravnukem člověka, co ztroskotal na pustém ostrově a po dvaceti letech o své robinsonádě sepsal úspěšnou knihu. A protože je synem, co ve svých 8 letech přišel o otce, který pravděpodobně zemřel někde daleko na severu při polární expedici. Jak se všemi těmi slavnými předky naložit? Jak se jim vyrovnat?
Nakonec je všechno trochu jinak, než se zdá a Victor zjišťuje, že má se svými předky ( a oni s ním) mnohem víc společného, než by se na první pohled zdálo.

Česká autorka a její debut v padesáti letech. Odvážné!
Přes ženskou linii tří generací nahlížíme na dějiny od první svět. války po současnost a proplétáme se spolu s hrdinkami mnohdy absurdními paradoxy životů obyčejných lidí.
2/3 knihy jsem zhltla jedním dechem, ale pak to začalo skřípat.
Třetí příběh má pro mě dost trhlin a podivně vykonstruovanou zápletku i závěr. Ale i tak klobouk dolů, když  se podaří prvotina takhle:)

Našli si k sobě cestu

Pf 2015

Přeji všem oči a srdce otevřená k zázrakům každodenního života
... a radost z maličkostí