Pouť - den 26

6.7. Úryvky z deníku

... Vycházím úplně sama do mlhavého rána. Asi po 4 km si v prvním baru sedám a čekám na Piu - vyšla 6 km za mnou. Nejde, tak pokračuji dál dalších 8 km a usedám v baru, který má plno stolků na louce hned vedle cesty. Tady snad Piu neminu. Jdu si objednat do baru nějaké jídlo a pak už jen čekám a koukám po poutnících. Pia nikde, zato vidím spoustu lidí, co jsem je potkala v minulých dvou dnech.
Když ani po hodině Pia nepřichází, zvedám se a jdu dál. V tom mi Pia volá a ... je 10 km přede mnou!!! Je to důkaz toho, že setkání na cestě se nedají naplánovat - někoho "náhodou" potkáváte pořád a naopak - když někoho chcete potkat, naplánovat se to nedá. Vypadá to, že jsem se minula s Piou hned v prvním baru, právě když jsem si objednávala kafe:(  Takže nevím, jestli ji dohoním a jestli ji ještě potkám.
... Pia píše, že došla až do Melide. Jsou tři odpoledne, já mám za sebou asi 22 km a do Melide ještě 10. Je horko, ale vypadá to, že se schyluje k bouřce.
... Začíná nejdřív lehce, ale pak pořádně pršet. Zastavuji u venkovního baru pod plachtou, kde už se nashromáždilo asi 7 poutníků - a kolem prochází J.P. v pláštěnce - kde asi dnes bude spát?
... Melide je docela velký město a v něm asi 5 albergue - Pia mě naviguje, kde je ubytovaná a když vejdu...na chodbě potkávám....Jeana Paula a Reného:)))
... Máme si s Piou co povídat - hodně zhubla, je trochu nemocná, přesto je schopná ujít přes 30 km denně.
... Dnes jsem ušla 32 km.

Procházím kolem "smečky" psů

Hodní:)

V Melide

Pia

Pouť - den 25

5.7. Úryvky z deníku

... Krásné mlhavé ráno, trochu mrholí... na cestě davy lidí... poslouchám muziku.
... Portomarín - bílé město za dlouhým mostem - opět jedna hlavní ulice, která vede k náměstí. Dávám si pizzu a v tom jde kolem... Robert:))) Končí tady svoji pouť, protože má puchýře a bolí ho nohy. Jede zpět k dceři do Leónu, ale dnes už mu nic nejede, jde se ubytovat do albergue. Město se plní poutníky, mám chuť jít dál.
... V Portomarínu byl kdysi klášter pro mnichy - rytíře, co měli za úkol chránit poutníky na cestě. Nejprve jich bylo jen 13, později se rozrostli v řád, který měl ve znaku červený kříž ve tvaru meče a bílou mušli.
... Dnes je těžké najít nějaký hezký albergue, Nakonec končím ve vesničce Gonzar plné much (neboť kravín je hned vedle albergue), ubytování nic moc, jdu se projít, je tu ještě jeden albergue s barem a tam...už mě to ani nepřekvapuje....Jean Paul a René:)))
... Psala mi Pia, kterou jsem opustila první týden svojí pouti, že Ali cestu vzdala už před Burgosem, že jde sama a kde že jsem já...zjišťuju, že je jen necelou etapu za mnou - vyléčila koleno, ujde i 40 km denně - že bychom se znovu setkaly? Domlouváme se písemně na další den - měla by mě někde potkat na cestě, když trochu zpomalím.
... Dnes jsem ušla 26 km.

Posledních 100 km do Santiaga ... poutníci přibývají - taková příprava na cestu zpět do reality

Přede mnou posledních 100 km

Za mostem Portomarín

Ten pán, co sedí na schodech, přešel náměstí a dlouhou ulici asi dvaceticentimetrovými pomalými kroky - a já si říkám, jaký štěstí je moci jít a pohybovat se krajinou - jsem šťastná:)

Potulní rytíři, co chrání poutníky?

no jasně...

Pouť - den 24

4.7. Úryvky z deníku

... Dnes nejdříve scházím do údolí - do městečka Tricastela - a pak se rozhoduju pro kratší či delší variantu (přes klášter Samos). Rozhoduju se rychle pro kratší. Vede po asfaltce, ale lesem, nahoru dolů, jde se mnou hodně poutníků, celé skupiny dětí, možná sportovních oddílů, rodiny... pořád někoho doháním, předháním, pak si na chvíli sednu a oni zase dohánějí a předhánějí mě, pozoruju různé lidi a vlastně mě to dost ruší, vůbec nevnímám krajinu. Přidám tedy do kroku a říkám si "tak jo, dneska prostě jen půjdu...co nejrychleji, ...co nejdál..."
... Vidím americký pár, co se dal dohromady na caminu. Asi před týdnem jsem s nimi sdílela pokoj v albergue - dnes muž kulhá, jde vidět, že ho bolí každý krok, má jen malý batůžek, jeho slečna nese velký bágl a vypadá v pohodě, jde svižně. Přemýšlím, jestli jim vztah vydrží - bylo by zajímavé udělat průzkum, jak pokračují přátelství, vztahy započaté na cestě...
... Najednou vidím odbočku CASA ALQUIMISTO - asi 600 m od cesty - slibuje uměleckou výstavu. A asi proto, že dnes mi opravdu chybí klid, vydám se tam. Přicházím ke kamennému domu, zvou mě dovnitř, dávám si nejdříve kávu s několika lidmi, co právě snídají. Žije tu starý pán - umělec, co dělá obrazy tak, že roztlouká kameny na různě hrubé písky, a ty pak lepí na sklo nebo dřevěné desky a vytváří krásné mozaiky, do kterých ještě vkládá skla, kameny, atd... S ním tu žije syn - hubený dvoumetrový čahoun, který dělá nevímco a jeho dívka, blonďatá Finka. Loni prý šla camino, došla až sem, zamilovala se a zůstala, do Santiaga už pak nedošla. Neuměla španělsky, naučila se. Žije tu celý rok, jen přes zimu odjela na 3 měsíce do Finska. Ptám se jí, co tu dělá - říká, že skoro nic - vaří, pere, žije, užívá si život... S nimi tu momentálně bydlí Španěl, pomáhá trochu kolem domu, mluví s poutníky. V jejich domě je možné i přespat a zůstat tu den, dva, za dobrovolnou částku. Přemýšlím, jestli nezůstat. Je ale teprve dopoledne, nakonec s nimi ještě chvíli posedím, medituji sama v jejich speciální meditační místnosti a pak se vydávám znovu na cestu. Přitom cítím, že bych nejraději nikam nešla a něco jen tak tvořila. Na cestě už mi tvoření rukama chybí. Uvědomuji si taky něco, co se hlásí pravděpodobně z hlubokých vrstev mého nevědomí - jak touha někam putovat se mísí s touhou někde zakotvit... asi je to odvěký konflikt lidského druhu - najít si své místo k životu. Potkávám i poutníky, kteří jsou na cestě rok, dva - putují od jednoho camina k druhému, jdou v protisměru - jsou šlachovití, osmahlí, jakoby pokrytí prachem cest. Několik jsem jich míjela, ale s nikým jsem nemluvila, takže nic nevím o jejich motivaci, důvodu, cíli... povídali mi o  nich ostatní.
... Je vedro a já začínám litovat, že jsem nezůstala v kamenném domě. Chci se ubytovat v jednom albergue u cesty, vidím, že má zahradu a aspoň malý bazén na trávníku - ale hospitaliera mi říká, že mají obsazeno, že tam přijede skupina studentů. Na jejím krku visí přívěšek, který jsem zahlídla za 20 eur v kamenném domě - dřevo, do kterého je vsazen křišťál - ptám se paní, jestli byla v Alchymistickém domě, směje se a říká, že ano:)
... Putuji dal do města Sarría - jeho stará část je vlastně jedna ulice ve svahu, míjím několik nabídek na ubytování. Přesto chci jít dál, jako obvykle mě ve městě nic neláká.
... Když vylezu konečně na kopec nad městem, cesta zase prudce klesá - už jsem si zvykla...
... Na cestě vidím někoho sedět a když se přiblížím, vidím, že je to J.P. Sedám si vedle něj a povídáme si, ptám se, kde dnes spal a on začíná povídat o alchymistické vile a o lidech v ní. Prý tam spal zadarmo, jedl s nimi večer pizzu, připadal si tam zvláštně, jako by prý ti lidé nebyli z našeho světa - "too alternative".
... Přicházím do vesničky Barbadelo - je tu restaurace, albergue za 10 euro, bazén. Zůstávám, je pořád vedro, ušla jsem dnes 28 km. V albergue vidím několik známých tváří - Italku a mé kamarády Korejce. Jím s nimi, Korejci potkávají dva další Korejce - a hodují s nimi až do půlnoci. Proto mě překvapí, když mě vzbudí lomoz, kouknu na hodinky, je půl čtvrtý a jeden z Korejců vyráží na cestu!

Přicházím k restauraci, kde obědvají Korejci, právě ve chvíli, kdy si o mě povídali