Zkuste se vyzkoušet:)

Můžete si to rozdat se svými dětmi:)

http://zpravy.idnes.cz/soutez_test.aspx?id=107

Proč ženy zahrádkaří?

aneb Vanda zase bloguje 

http://www.marianne.cz/zabava/blogy/proc-zeny-zahradkari

Venku je konečně krásně a zahrádky u domů se plní rozkvetlými keři šeříku, barevnými tulipány a ženami středního věku v teplácích. Nejsou to profesionální zahradnice, které za zvelebování pozemků berou plat, jsou to ženy po šichtě, ženy, které přišly z nákupu, ženy, které ještě čeká kontrola aktovek a vaření večeře.A přesto místo po knize či sklence vína sahají po motyčce a místo odpočívání na lehátku lezou po čtyřech po zahrádce a ‚zemědělají‘.

Všimli jste si někdy, jaký typ žen pracuje na zahrádkách? Teď z problematiky zcela vyjímám muže, protože jejich motivace k rytí, pletí a sázení jsou jiné, ale jsem přesvědčena, že u žen obdělávání půdy ukájí množicí pud, substituuje schopnost plodit, nahrazuje jejich nevyužitou fertilitu, ženskou schopnost z něčeho neviditelného vytvořit krásné a báječné věci. Tohle si nevymýšlím, k tomuto zjištění jsem došla dlouholetým výzkumem v terénu.

První relevantní poznatky jsem získala jako malá holčička v tepláčcích s laclem ryjící se nadšeně v zahradním blátě. Tehdy mě zahrádkaření ohromně bavilo, nejvíc vozit se v kolečku s kompostem a kropit záhony z hadice. Vztah k půdě jsem změnila zhruba v pubertě kolem třináctého roku, kdy mě moje matka, v teplácích a s motyčkou, naháněla na rodinné pozemky. Ve své rozervané duši dospívající dívky, nepochopené a životem již tolikrát zklamané, jsem nechápala, proč bych měla rýt a okopávat kvůli pár ovadlým salátům a pokrouceným mrkvím, proč bych měla hrbit hřbet při jednocení dřevnatých ředkviček či proč si trny nechávat ničit bělostnou pleť při sběru angreštu. Pamatuji si, že jsem matce zpupně nabízela bůra, ať si kilo mrkve koupí a mě LASKAVĚ nechá věnovat se ušlechtilejším činnostem (číst si, telefonovat kamarádce, vykrucovat se před chlapci). Také jsem poukazovala na josefínské reformy a mezinárodní zákaz dětské práce. Matka byla moudrá žena a nepraštila mě motyčkou, ale upozornila mě, že sama poznám. A poznání skutečně přišlo.

Dnes mám dvě velikánské děti, stálé dobré zaměstnání, uspořádaný byt a celkem souměrnou postavu. Ačkoli biologicky bych zřejmě zvládla být ještě jednou matkou, musela bych předtím zřejmě vypadnout z jedoucího vlaku na hlavu. Viditelný pas, celonoční spánek a možnost nechávat i velmi cenné křehké věci méně než dva metry nad podlahou bytu zcela zastiňují slasti mateřství. A tak se můj plodicí pud transformoval do zahrádkaření. Kdybych měla pozemky, proměnila bych se v osobu v teplácích s motyčkou, jež v hlubokém předklonu zkoumá drobné rostlinky, ale mám jen malý byt. Kdybych byla normální žena, proměnila bych se v osobu, která v malém bytě pěstuje orchideje a za okny má výstavní muškáty. Jenže já jsem žena bez pozemku, zato notně lakotná a chci ze svého pěstování taky něco mít, tak jsem se proměnila v osobu s mnoha maličkými i velkými květníčky, v nichž je avokádo a citroník, s pětilitrovou sklenicí, ve které zrají pidirajčátka, s fazolí pnoucí se až ke garnýži ověšené lusky. Mezi okny nám jako ve skleníku visí salátovky a v plechovkách od kočičího žrádla se daří docela slušné úrodě hrášku. Bazalka, pažitka, petrželka zdobí kuchyňskou linku. A můj letošní husarský kousek? Na psacím stole ve starém akváriu krásně vzešla brambora, takže jsem dětem slíbila domácí čipsy. Je s podivem, kolik plochy bytu jsem dokázala osít a osázet, dcerky na mě však nejsou nijak pyšné a před kamarády mé latifundie tají jako nějakou genetickou vadu. Ovšem hráškem i rajčátky se cpou, sotva stačí dozrát, a pažitku a zelenou bazalku si sypou i na zubní pastu.

Už nebudu mít další děti, ale ty stávající uživím svými výnosy a to mě naplňuje hlubokým uspokojením. A tak radím všem ženám: pokud už neplánujete další děti, kupte si tepláky a motyčku.

Neviditelná

je název výstavy v Novoměstské radnici v Praze na Karlově náměstí:

http://neviditelna.cz/
Trvá víc jak hodinu, 200 Kč stojí  vstupné a neuvidíte tam opravdu vůbec nic. Zato prožitek je hluboký a nemá cenu prozrazovat víc, snad jen, že se nemusíte bát, provázet vás budou nevidomí - a ti se ve tmě vyznají!

Muž sevřených rtů a křečovitého úsměvu

to je pro mě exprezident Václav Klaus. Probírám se knihami z jedné pozůstalosti a narazila jsem na knížku:
Jana Klusáková a Václav Klaus rozmlouvají NADORAZ o osmi letech ve svobodném státě. Tak jsem se do knížky "pustila", ani nevím proč. Chtěla jsem si na Václava Klause opravit názor? Najít na něm pro sebe něco pozitivního? Něco, co mi celá léta unikalo? Rozhovor probíhal během roku 1997 až do "Sarajevského atentátu"
Hned na první straně jsem ho mezi řádky uslyšela. V jedné větě odpovídá a přidává svou typickou vsuvku: to či ono. Legrační je, kolik dalších politiků si osvojilo tohle jeho rčení - ve všech pádech - s tím či oním, těmi či oněmi, toho či onoho...
Pár ukázek k zamyšlení...nebo pobavení?

 Několik vlastních slov o vlastních hodnotách - zdravé sebevědomí nebo narcismus, se kterým staví své schopnosti nad schopnosti všech "normálních" lidí? Génius? Nadčlověk? Rozhodně neopomene svou dokonalost porovnat s nedokonalostí někoho jiného:

 že by ?

 samozřejmě, že škola, kterou studoval musela být  z těch nejprestižnějších

 po Sarajevském atentátu - co bude pan expremier dělat? Určitě něco, co není pro normální lidi:) Rád o sobě mluví ve 3. osobě...

 a ještě na závěr o své nevraživosti k Miloši Zemanovi...no, už to překonal, dokáže s manželi Zemanovými strávit společný oběd a lehce konverzovat...jaký osobnostní posun!

 Četla jsem knihu rozhovorů optikou toho, že to, co nám vadí a kritizujeme u druhých, je jen naše zrcadlo - něco, co ukrýváme hluboko v sobě a přebíjíme to, aby to nikdo neobjevil.  Klaus často své protivníky označuje za elitáře ( Zemana, Havla), za levičáky, za hlupáky, za málo pracovité, neopomene předložit všechny své úspěchy a  čestné doktoráty, rád uvádí jména známých osobností, se kterými se zná. Co to o něm vypovídá?
A mně už jenom schází se pod stejnou optikou zamyslet nad sebou a zjistit, proč mně zase tak vadí on.

Je libo dortíček?

Dokončení a instalace projektu "Cukrárna", dortíčky malované i šité, pacičky, co se po nich sápou - mňam, mňam - děti 10 - 14 let, malba akrylovými barvami na sololitové desky

12 x 2,3,4, to je...

...hodně lichožroutů! - Hihlík, Hafík, Jakub Jakub, Haf Haf, Fyfynka, Ponožkožrout, Pepa atd... Dětí 12, lichožroutů čtyřikrát víc! Došly ponožky, došly drátky, jen nadšení a trpělivost ne - překvapily děti mile - dvě hodiny zábavy a tvoření

Medulinky

Minulý týden konečně malování venku podle živých modelů. Sledovali, snažili se, za odměnu si mohli uběhnout kolečko kolem stadionu(vážně - moc chtěli) a pak taky popustit fantazii a pampelišky zabydlet broučky, skřítky, elfy, co komu libo... kresba tužkou, A4, 4. třída

Džungle před tabulí

Nakreslit džungli? Hračka! Vždyť jsme tam byli! Prodírali se temnými uličkami, nad námi větve a husté listí, šero a tma, křik dovádivých papoušků, houkání podivných příšer, záměna lián s hady, strach z jedovatých pavouků - teda ten křik obstarali jiní, jednoho zbloudilého ptáčka jsme viděli a havěť různá tam určitě byla taky - kdeže? V obřím skleníku pro tropické rostliny. 

Kombinovaná technika - malba temperou, fixy a pastelkami, A3, 1. třída - pokus o obrázky 3D

Muchománie

Kdo nevyrůstal poblíž nějakého plakátu Alfonse Muchy - doma, v kanceláři, u příbuzných? Jeho výstava v Jízdárně Pražského hradu (1979 nebo 1980) byla moje vůbec první velká výstava v životě. Taky jsem si tenkrát koupila plakátek:), tipuji tak za 30, maxim. 50 Kčs - a zůstal srolovaný někde za knihami v knihovně nebo v šuplíku - tak jak to s levnými reprodukcemi bývá. Asi se mi to tenkrát i líbilo.

Tak jsem šla na výstavu LENDL - MUCHA po letech znovu. Trochu kvůli té vzpomínce, taky kvůli kamarádkám, které ji chtěly vidět, ale taky proto, že vidět plakáty (kromě snad 3) všechny pěkně pohromadě je dost unikátní. A ještě mě lákalo vidět  secesi (poslední velký styl, co zasáhl snad do všech odvětví umění včetně nábytku, módy, architektury) pěkně pohromadě - výstava + výzdoba Obecního domu, na které se Mucha také podílel.

Fronta na lístky, cena přiměřená (180 Kč), kafe v Americkém baru v suterénu, pak vystoupat po velkolepém schodišti do druhého patra a prohlídka může začít. Jdu s davem - podél zdi vlevo: plakáty pro Sarah B., dívky z kalendáře, dívky ze zvěrokruhu, dívky jako roční období, dívky jako strážkyně drahých kamenů, dívky z reklamy na sušenky, na parfémy, na likéry, na co si vzpomenete - to vše z Paříže počátku století -"La belle epoche". Obrazy znám, tak se zaměřuji na detaily - kompozici, ornamenty, ladné linie, barevné kombinace. Kreslil podle fotografií - sám? V tom případě to byl pracovitý dříč - nebo měl svoje "dělníky"?

 

První větší zaujetí mě čeká u obrazů Soumrak, Jitřenka, Večernice - nejsou alespoň barevně tak sladké 

Uprostřed na podiu chvíli poslouchám češtinu s přízvukem Ivana Lendla - jeho vyprávění o tom, jak se ke sbírání umění dostal. Přestává mě to bavit, tak se druhou stranou místnosti začínám vracet.. Mucha tvořil v Praze - až do své smrti ( rok 1939?) Něco je stejné - reklamy na kdeco, ženy, ženy, ženy. Něco je přeci jen jiné - ve tvářích, v barvách, v symbolice - život už asi není taková idyla, i když je Mucha slavný a uznávaný...

Chápu, proč se pustil do megaprojektu Slovanské epopeje - asi jako když Durer nechtěl, aby ho vnímali jen jako rytce, proto v Benátkách namaloval Růžencovou slavnost. Aby ukázal, že je opravdový malíř.

Výstava mě nezklamala, protože jsem neměla žádná očekávání. Nedivila jsem se ani obleženému stánku reklamních předmětů. Tentokrát jsem si nic nekoupila. Plakát za 1200Kč bych asi mít stočený v ruličce nechtěla a na krku budu nosit raději abstraktní umění než hedvábný šátek ála Mucha za 2700Kč. 

Ale pokud se na výstavu vydáte, nenechte se ode mě odradit. Vnímání umění je tak individuální, že si určitě prožijete svého Muchu - když o tom někde na blogu budete psát, dejte mi, prosím, vědět♥