Jana Burianová

Pouť - den 5

15.6. Úryvky z deníku
... Dnes už v půl sedmé na cestě. Trochu se ochladilo, pouštím si poprvé do kroku muziku a jdu sama, ale pár poutníku mám na dohled před sebou a pár za mnou. Na vrcholu první hory vidím plechovou kavalerii, kterou znám z fotek: " Místo, kde se cesta větru potkává s cestou hvězd". A já se tu potkávám s Piou a jdeme dál spolu - do Puente la Reina. Tady hodně poutníků, co vyšli z Pamplony, končí, ale my se obě spontánně rozhodujeme pokračovat dál. Potkáváme Ali, mladou Američanku z Kalifornie, co skončila jednu práci a přemýšlí, co dál... a dojdeme až do Maněru.
... Přátelský a útulný albergue za 11 euro i se snídaní. A já se shledávám překvapivě s Jean Paulem!
... Pia ve Švédsku vydělává měsíčně 4000 euro. Tam je prý všechno hodně drahý. Ale když cestuje, má se dobře - jídlo, pití, ubytování, všechno je pro ni levné.
... Dohromady asi 25 km, teplota "klesla" na 30:)
DNES JSME PŘEKROČILI HRANICI 700 KM. DO SANTIAGA 684 KM!!!

Povídáme si s Irem - Patrikem

A když nemáme o čem, tak .....Jmelí!

Většinou měst projdete lehce jednou hlavní ulicí

Tenhle most prý dala postavit jakási královna ( reina) - právě pro poutníky

Pouť - den 4

14.6. Úryvky z deníku
... Sestry vstávají v 6, ale když vycházím v 8 z albergue, ještě tam jsou:) Půjdou jen 4 km do Pamplony a tam si dají day off
... Přehodnocuju svoji zátěž a zbavuju se věcí - nechávám v albergue s dopisem karimatku ( brala jsem si ji, kdyby nebylo v albergue místo a nechali mě přespat na zemi) a nějaký drobnosti, dohromady tak půl kila - ale i to pomůže. Rozhodla jsem se, že si nechám oba český průvodce na cestu, ale budu z nich postupně vytrhávat listy ( Já!!! Bývalá knihovnice a milovnice knih!!! Jenže pryč s ohledy, když víte, že si prostě musíte ubrat!). A taky umisťuju do knihovničky vedle španělskýho a anglickýho čtení českýho Indiána od Pjéra la Šéze.
... Jsem zpátky v Pamploně. Dávám si dvakrát za sebou kafe a něco sladkýho v kavárně s wifi. Poprvé posílám přes Watsap domů nějaký fotky a trochu mlžím, jako že dobrý a že to zatím jde:) jen svýmu muži a parťačce z minulýho camina říkám pravdu.
... Zase mě to táhne za město. Tak jdu, ale bolest nohou je veliká, celých dnešních 10 km vede po betonu a asfaltu. Potřebuju si vyzvednout z bankomatu peníze, jeden nefunguje a druhý je nedohlednu. Procházím parkem kolem univerzity, cesta se už stáčí ven za město, tak se vyptávám na bankomat - a nachodím asi km, jak ho nemůžu podle daných instrukcí najít - a když konečně uspěju a vrátím se na mušlemi značenou cestu, zjistím, že jeden je 50 m od místa, kde jsem se na něj ptala. Dnes tedy intuice nic moc.
... Musím si dávat přestávky po každým km, vyndat nohy z bot, nechat je na vzduchu, pak se sebezapřením zase nahodit ponožky, nasadit boty a jít. Je mi jasný, že dnešní cíl už je na dohled - městečko na kopci - Cizur Menor - dál totiž nedojdu.
... V albergue se potkávám s Piou - je na tom stejně jako já. Poprvé si povídáme, aplikuju na její puchýře svůj trik s nití a když hospitaliera vidí naše paty, ukáže, ať ji následujeme a spiklenecky nám ukazuje trik s dámskou vložkou ( s křidélky) - do které obaluje celou vložku do boty. A přidá ještě pokyn - obléct si ponožky lícem dovnitř. Už druhý den se přesvědčíme o tom, že trik funguje - zvláště v horku, který stoupá pomalu ke 40°. Takovýhle červen prý už dlouho nepamatují. Tak věnuju té hodné paní své oblíbené šaty - zjistila jsem, že vlhký potem jsou dost těžký a špatně schnou.
Budou jí slušet:)
... Albergue má zahradu, šňůry na prádlo a v pokoji pro 10 lidí jsme jen tři holky:)))

První se zákuskem

Druhý bez

Strom, co mi poskytl stín k odpočinku

To, co se jeví jako luxusní pokojík, byla pro mě noc hrůzy - slyšela jsem odbíjení hodin na věži ještě ve tři, postel vrzala, že jsem se bála pohnout, abych holky nevzbudila, jenže mě tak bolely záda, že jsem se musela vrtět pořád - až jsem si k ránu vzala konečně ibalgin a tak nějak na tři hodinky usnula

Instruktáž s dámskými vložkami:)

Funguje to!

Pouť - den 3

13.6. Úryvky z deníku
... Ráno vycházím mezi posledními, asi v 7 h. Jde se mi dobře - krásnou krajinou plnou bezinkový vůně.
... V Zubiri se s několika poutníky setkávám u fontány, jenže všichni mluví jen španělsky a francouzsky. Představujeme se vzájemně s Jeanem Paulem - mým známým Francouzem z minulé noci a pak si jdeme si každý po svých...
... V Larrasoaňa je několik albergue, ale je brzy odpoledne, chce se mi jít dál a uvědomuju si, že si nějak podvědomě vybírám pro spaní jiná než tradiční místa. Hospitaliero (něco jako vedoucí ubytovny:) mi volá do Zurianu, tam je jen 6 postelí a jsou obsazené, rozhoduju se pro Zabaldicu, tam to ale nikdo nebere. Když dojdu, vím proč, zrovna tento den mají zavřeno. A já se cítím vyčerpaná, cítím paty i nějaký puchýře, je vedro přes 30°, což špatně snáším i u moře, natož při chůzi nahoru a dolu rozpálenou krajinou s minimem stínu. Piju litry vody, ale cítím, že jsem to přepískla. Ležím na lavičce, nohy aspoň chvíli nahoře a přemýšlím, kde načepuju vodu - žádný bar, žádný obchod, malá kamenná vesnička, žádný lidi...Když se jeden člověk náhodou objevuje na protější zahradě, neváhám a požádám ho o vodu pro sebe i pro jednoho staršího cyklistu, co se u mě vyčerpaný zastavil, měl stejný cíl a stejně jako já teď neví, co dál... Mluví jen Francouzsky - Jean Joel. Mrknu do přehledu albergue, který jsme dostali v Saint Jean Pied de Port a je mi jasný, že musím ujít ještě asi 5 km. Volám do Trinidad de Arre a zamlouvám nocleh pro sebe i svého nového kamaráda.
... Došla jsem, jenže když sundám pohory, zjišťuju, že mý nohy jsou pěkně zrasovaný - propichuju několik puchýřů na prstech a nechávám z nich trčet nit, aby co nejdřív vyschly, ale to nejhorší je, že nemůžu došlápnout na paty - puchýře tam ještě nejsou, ale otlaky jsou hodně citlivý na jakýkoliv dotyk. Ušla jsem 33 km a v duchu si nadávám, že jak jsem stará, tak jsem pitomá - takhle se odrovnat hned na začátku...
... Potkávám Piu, mladou Švédku, co ušla ještě o 6 km víc než já, pamatuju si, jak mě na cestě svižným krokem předběhla a já jsem si pomyslela, jak namakaně vypadá. Jenže s nohama je na tom ještě hůř než já.
... A taky potkávám tři sestry z Texasu - veselý, hlučný, vysmátý... připadá mi úžasný, že se na cestu vydají sestry. A napadlo to tu nejstarší, jejíž věk odhaduju skoro na sedmdesát.
... Mám místo na palandě nahoře, vrže při každým pohybu. Navíc je dusno a horko a na celý pokojík jedno malý okýnko, který je teď ještě zavřený kvůli hmyzu. Sice je tenhle malý pokojíček se čtyřmi palandami jen pro ženy, ale dvě chrápou:))) Nevadí mi to, mám špunty v uších a chápu to...vyčerpání dělá svý.