Pouť - den 2

12.6. Úryvky z deníku
... Ráno mi stačí 15 minut, abych se sbalila a vyrážím na cestu. Všechny věci, co jsem včera prala, mi neuschly, ráno je mlha a mrholí. Vytahuju povlak na bágl. Přicházím o všechny nádherné výhledy, jsem sama, mlha přede mnou, mlha za mnou, ticho, poslouchám vlastní kroky a svůj dech. Dojdu asi po dvou km do Orrison a dávám si svou ranní kávu a malou snídani. Tady je ruch, sjíždějí se sem taxíky, které vozí poutníkům bágly. Neodsuzuju to. I bez báglu je pouť pořádný záběr a někdo by to bez toho těžko zvládl. A taky je to o penězích. Když jich nemáš nazbyt, ani tě tahle služba nenapadne.
... Překvapuje mě, jak je stoupání po asfaltce pohodlné a docela nenáročné. Pořád čekám na nějaký pořádný pyrenejský prudký stoupání a ono je až asi kilometr před vrcholem. Cesta se jmenuje Route Napoleon - že bych šla v jeho stopách? Taky se tu někde odehrál boj mezi Rollandem a Maury, nebo možná Basky, kdo ví.
... Nahoře se mlha konečně trhá na cáry a odhaluje nádhernou krajinu a já jsem si jistá - v horách se cítím jinak - líp - šťastně:)
... Klesání je náročnější než stoupání, ale kolena drží, jen cítím paty a prsty. Tyhle pohory se mi nevyvedly tak, jako ty minulý, jsou těsnější a i když je mám už 6 let, vypadá to na potíže...
... Když dojdu do Roncesvalles, nechce se mi tam už v jednu hodinu zůstat v obrovský ubytovně. Přemýšlím, že půjdu dál.
... Cesta jde po rovině, loukami i lesem. Přes cestu se mihnul had, vidím klikatici  - zmije! Cvíli stojím na místě, proplazil se na hranici světla a stínu , který vrhají stromy tmavého lesa, do kterého právě jdu. Když ho opouštím, všimnu si cedule - les čarodějnic:)
... V Espinal je albergue nad hospodou. Lokál je tmavý, špinavý a nepříjemný, ale albergue nad ním je přímo luxusní. Na spaní jen jedna místnost - spí tu 8 chlapů a já. A jeden chrápe už teď.

Potkávám poprvé 70tiletého Francouze Jeana Paula. Ještě nevím, jak se jmenuje, ale  teď už vím to, co jsem ten den nevěděla, že ho budu ho potkávat často - až do Santiaga:)))

Ušla jsem asi 26 km

 

Navarra -jsem ve Španělsku 

Pouť - den 1

Mám koupený credencial ( poutnický průkaz) a začíná moje putování. Vznešený cíle se smrskávají na  základní potřeby - jestli budu mít dost vody, kde hlavu složit a kolik km v tom horku ujdu, teplota stoupá nad 30°C.

11.6. Úryvky z deníku
... Pamplona je město, kde se do úzkých ulic vypouštějí býci a lidi před nima prchají kam se dá. I letos to vypukne někdy v červenci. Centrum je moc pěkné, ale já se vydávám na autobusové nádraží a zjišťuji, že v neděli jede do Saint Jean Pied de Port jediný autobus - v 10 h, za 22 euro.
... Vystupuju v St. Jean....a "pověsím" se na dva Španěly, možná otce a syna. Jdu za nimi až do Touristico Informacio, ale do dvou je zavřeno. Hledám bagety, vodu a poutnickou kancelář, ale všude je jen spousta suvenýrů a poutnického vybavení. Až jedna slečna v boutique mi poradí, kde kancelář hledat.
... V kanceláři jsou milí, říkají, že do Roncesvalles už dnes dojít nemůžu ( taky mi to je jasný) a zamluví mi nocleh v Huntto, hostelu asi 5 km do kopce. Tam po dvou hodinách dostoupám nádhernou krajinou. Ušla jsem dnes asi jen 8 km celkem, ale pro první den to stačí. Jsem v horách s jedinečným výhledem, všude kolem šťavnatá zeleň, sleduju dravce, jak trpělivě loví, pak vidím kroužící hejno havranů, jako by se nesli na vlnách vzduchu. Sdílím pokoj se třemi Francouzkami, moc si nepovídám, ale nevadí mi to.

Jsem chodec ... poutnice?

je mi skoro 54, jsem unavená z práce,  mám nadváhu, skoro žádnou fyzičku, mám první vnouče, před sebou 9 let do důchodu a potřebuju být nějakou dobu sama... a tak se rozhodnu pro Svatojakubskou cestu. Není to moje první, ale už je to 7 let, co jsem ušla s kamarádkou 600 km Camina Norte - ze Santanderu do Santiaga a pak ještě na Finisterru. A žiju z té cesty dodnes...

10.6. Úryvky z deníku:
... A je to tady, letím na camino. Přes Madrid do Pamplony. Pocity smíšený - respekt víc než nadšení. Do noci jsem hledala ubytování v Pamploně, kam se do centra dostanu kolem 22 h, abych postupně zjišťovala, že je vše obsazené. Snad to jistí Albergue Jesúe y Maria, kde je 114 míst. Už teď je cesta naprosto jiná než před lety. Jsem jen sama se sebou, nemám s kým probrat svoje obavy a "vypustit" je ven. Skoro nikdo z mých známých o cestě neví. A úplně mi stačí, že mě podporuje můj muž. Muž mýho života. Nechává mě jít si svojí vlastní cestou. Nakonec...stejně každý kráčíme svým životem sami, jakkoli velkou a milujuící rodinu máme kolem sebe.
... Spousta lidí, co mě zná, si myslí, že jsem odvážná, že nemám strach. Odvážná asi jsem, ale strach mám. A překvapilo mě, že o strachu mluví i R. Messner ve svý knížce Gobi - poušť ve mně. Takže to k cestování asi obecně patří - ta touha, zároveň obavy, jestli jsme nepřecenili svoje síly, jestli najdeme, co hledáme, jestli to má vůbec smysl. Pro mě je touha jít silnější, než být na místě.
... Jsem v Madridu. V informacích se dovídám, že žádný bus do centra z letiště nejede, jen taxi.
Ptám se taxikáře na cenu - 15 - 20 euro. Nechám si to až jako poslední možnost, na mě je to dost.
Stydím se někoho oslovit, ale nakonec se dám do hovoru s paní, co sedí na lavičce a drží dva pejsky. Mluví trochu anglicky, vysvětlí mi, že zastávka autobusu do centra je asi km od letiště a nabízí mi, že mě tam hodí, čeká na muže, který letí z Číny ze služební cesty. Čekání se prodlužuje, ptá se mě, kde budu spát, říkám jí svoji představu a ona, aniž by to se mnou probírala, volá do albergue a pak mi oznámí, že mi tam zamluvila postel - poslední!!! A já si uvědomím, že už jsem na Cestě. Protože tohle pro mě nejsou náhody, ale znamení...
A pak mě odvážejí až do centra. V albergue se na mě pán usmívá a opakuje, že mám štěstí, že je to poslední postel, že je úplně plno, protože je víkend.