pátek 25. ledna 2013

Jak si uděláme zeměkouli

s novými ilustracemi
Milena Lukešová - Jak si uděláme zeměkouli
Knížka pro děti o tom, proč je den a noc, jak se střídají roční období a proč, kde se bere vítr, co pro Zemi znamená Slunce...chytrá a krásná, tahle je z roku 1992
a tahle vychází právě teď, s novými ilustracemi - ještě krásnějšími


Na hrad

dnes volím knížete, pana Karla S.,
děti mají o hradech zatím své pohádkové představy  - malba špachtlí z kartonu dokreslená, A3, 1. třída








Čas, čas, čas


kresba tužkou podle modelu, A3, děti, 4. třída

Vyklápění

4. třída

Barevná kompozice podruhé

vyvažování barev v ploše, 4. třída

Zašifrované jméno

nácvik barevné kompozice, 4. třída




4. třída, pastelky, fixy

Začátky sochařiny

"Strom" - reliéf, modelína, 1. třída

pondělí 21. ledna 2013

Krásnej blázen

přítomnýho okamžiku. Kokolia. Tak takhle nějak si představuju umělce - a závidím mu, jak je přímej, jak si dovolí být svůj. Dovedu si představit, jak někdo kroutí hlavou - "tohle že je umělec?" Pro mě jo, pro mě je umělec každý, kdo má vnitřní touhu a potřebu se tvořivě projevovat. Pořád - třeba při čištění a pasírování rybízu, při třídění hromad odpadu, při neekologickém kompostování stejně jako při malbě krajiny nebo větvení břízy. Taky ten, kdo mi nastavuje zrcadlo - můžu si říct, že je blázen - jak se přehrabuje v odpadu a třídí a třídí a třídí a vlastně tam všechno nechává a ono se to kupí a kupí....kde jsou ale naše odpady? Myslím ty nedotříděné - v igelitových sáčcích - roky budou poletovat někde na skládkách. Máme čistý stůl, čistý dům, čistý štít? Kdyby nastal kolaps vyvážení odpadků - jak si s ním poradíme? Kam ho dáme?

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10396281382-kdokolia/31229535018/

Krajkoví

utkané mrazem





Sobota v zasněžené Praze

Kdy se to vidí, aby pod nohama v Praze křupal sníh? Tak vylidněno kolem Národního divadla a na Kampě jsem ještě nezažila. Ani cizinci se nerojili. Krása a klid.

 Sovovy mlýny
 Miminka Babies Davida Černého - z černého lamina  původně na Žižkovském vysílači (celkem 10, myslím), tady tři bronzová - pěkně oblýskané prdelky už mají:). Davida Černého obdivuju - tolik kontroverzních věcí už udělal - ten poprask kvůli Entropě v Bruselu například, co se vzedmul - a pořád dokáže překvapit a šokovat. Za tím vším ale cítím hloubku, přemýšlení, humor a to něco, co dělá umění uměním - přesah a nadčasovost.
 Krásné místo, krásný výhled z každého okna.






 Jiří Kornatovský - Meditace

 A ticho a prázdno...

Odpolední představení Na Fidlovačce - legrace i dojetí v jednom

Probouzím se

ze zimního spánku - ne ještě úplně, neb zima za okny, zima doma, zima ve mně, i když sedím u krbu.... a nakonec si musím přiznat, že leden není měsícem mého srdce. "Promiň, Ledne!" A to i přesto, že se občas vydám na hory a tam je krásně, že každý den chodím se psem do pohádkového lesa kousek od domu, že se ráda dívám na zasněženou krajinu.
A tak se snažím zahnat svoji nenaladěnost aspoň čtením:




Bror Telemann, 42 let, dramaturg Národního divadla, právě se rozhodl, že napíše sám divadelní hru - úžasnou! Jenže se nějak nemůže soustředit. Právě je s manželkou a třemi dětmi na dovolené v Německu ( které nesnáší), platonicky miluje Nigellu Lawsonovou, britskou televizní kuchařskou hvězdu. To je tak vše, co se dá o knížce napsat. Styl psaní Erlenda Loe je velmi specifický, tahle je navíc vystavěna opravdu jako divadelní hra - pomocí dialogů. Asi se mi více líbily jeho předchozí knížky:
Doppler a Naivní.Super, přesto jsem se mile pobavila, jako vždy.

Román brazilského spisovatele s libanonskými kořeny je hlavně o tom, jak větší náklonnost matky k jednomu z dvojčat může narušit životy jich obou. Jak se to matce stane? Proto, že jeden je slabší a potřebuje v prvních dnech života více péče? A pak už s tím nikdy nemůže přestat? Omlouvá všechny jeho prohřešky, zahlazuje všechny jeho průšvihy, nedovolí mu, aby dospěl. A tak se z jejího syna stává nejdříve floutek, pak postupně jeho život ztrácí smysl a končí jako naprostá troska. Druhý syn, zdá se, vyvázl z rodinného domu včas a zařídil si život po svém. Uvnitř ale nikdy nezapomněl a jeho srdce je tvrdé a zjizvené - jako by ani netlouklo.


Drsné, náročné. Jeden den v životě Villeho, mentálně postiženého chlapce. Autor při svém toulání po Finsku pracoval jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně a v pečovatelském domě. A tak je líčení prostředí děsivě reálné.














Po těžkém Pírku něco na odlehčení - knížka pro děti - o babičce. Proč líné? Protože se jí zrovna nechce hlídat vnoučata.
Tahle babička nemá doma ani naklizeno, ani navařeno, zato sní o tom, že si konečně splní svá dávná přání - proletět se v balónu, projet se v superrychlém autě, vylézt na nejvyšší horu světa, naučit se lyžovat, atd...Vtipné, jen ty ilustrace - brrr! Kdybych na knížku nedostala tip, sama bych po ní nesáhla.



pátek 4. ledna 2013

Venku prší,

mně kape z nosu, tak jen čtu a čtu a čtu.
Kdo má rád romány z lékařského prostředí, přijde si na své. Autor je totiž vzděláním lékař, proto všechny popisované lékařské zákroky, operace, medicínské termíny a souvislosti jsou popsány bravurně a s jistotou.
Děj se odehrává v Etiopii, pro nás dost exotickém prostředí, které z knihy tu a tam probleskuje svými vůněmi popisovaných pokrmů, obrazy místních lidí, taky chudobou a odlišnou mentalitou.
Po přečtení ve mně zůstal pocit, jak je nádherné, když někdo poctivě a vášnivě dělá to, v čem se "najde".


Z téhle knížky se mi líbil

snad jen název. Čtení mě tak pobuřovalo, že jsem málem nedočetla. To už se mi dlouho nestalo. Děj je tak chaotický, že nevíte, co je sen a co skutečnost, nelogické konstrukce tak okaté, všechno dohromady podivně sešroubované, aby to jakžtakž drželo pohromadě - uf :(
Ema je holčička, která právě slaví své desáté narozeniny, přicházejí k ní kamarádky s dárky. Ty pak hrají ve vyprávění hlavní roli - Ema věří, že jsou kouzelné... Druhý den začíná návštěvou prababičky - z okna všichni vidí, jak pro tatínka přicházejí 4 policisté - proč, to zatím nevíme.Večer si Ema vyndá dárek - medvídka v plechovce - "Když ho vysvobodím, bude volný i táta. Ráno zase vrátím medvídka do krabičky a táta bude předstírat, že celou noc byl tam, kam ho zavřeli. Ale přitom bude celou noc se mnou." (??? nechápu)
Táta je najednou vedle ní. 
"Ty jsi měla včera narozeniny," říká táta. "Dostala jsi to, co sis přála?"
"Jo. Já nevím, jsou to hezký dárky."
"A co by sis přála nejvíc, kdyby se ti to mohlo splnit?"
"No, abys byl doma."
"A kromě toho? Máš nějaký tajný přání?"
Ema se usměje: "Chtěla bych bejt tak chytrá jako Betyna, mít samý jedničky. A taky - jak chodím do toho dramatickýho kroužku - chtěla bych, aby ze mě byla jednou herečka. Abych byla fakt dobrá. Aby všichni žasli. A taky bych bezvadně hrála na piano. Uměla bych zpívat a hrát na piano jako Jiří Šlitr."
Tak, to je malá ukázka. Možná opravdu zrcadlí dnešní děti - tatínek dává jednoduchou otázku, ale s odpovědí není spokojený? Proč se ptá na další přání? A Ema  - ví, co vlastně chce? Tatínka? Nebo raději být pianistka? Nebo mít samé jedničky?
A malá odbočka k názvu - o prababiččin klobouk zase tak moc nejde - sice se tam objevuje v několika kapitolách, ale vždy jen okrajově a jaksi "navíc" téměř mimo děj.

Našla jsem ovšem na knihu naprosto odlišnou recenzi, která ji srovnává s Dětmi z Bullerbynu
http://www.iliteratura.cz/Clanek/28799/mikova-kamila-prababiccin-klobouk
Proto nezbývá, pokud máte zájem, knihu si přečíst a udělat si názor svůj - za reakce budu ráda